Historie loutkového divadla.

V roce 1954 přišla na důl Dukla v Habartově zvláštní zásilka. Nikým nevyžádáno, ani neobjednáno, je tu najednou loutkové divadlo. Dar tehdejší pražské odborové centrály pro závodní klub. Pěkný dar! Odpočívá prozatím v Hornickém domě, ale co s ním? Předseda závodní rady přišel na nápad. Od loňska tu pracuje taková mladá holka, která se s manželem přistěhovala z Prahy. Jednou jen tak mezi řečí propekla, že v Praze hrávala loutkové divadlo. Tak a máme to. Tužka běží po papíře a sepisuje budoucí členy závodního klubu. Mezi nimi i vedoucí loutkového divadla. Marné jsou její argument. My máme taky své. "Koukněte, vždyť ty děti tady vůbec nic nemají. Ani kino se nepromítalo, když jednou myši prokousaly kabel. Že jste v té Praze jenom četla přidělené role? To nevadí, ostatní se přece naučíte.

Je po práci a novopečená vedoucí zvoní u bytu své sestry. "Ludmilo, sedni si, ať neupadneš. Budeme spolu hrát loutkové divadlo." Neupadla a už byly dvě. Dnes je té mladé holce osmdesát a vzpomíná.

Rok 1954 - 1959

Koncem r. 1954 se divadlo stěhuje do přidělených prostor. V domku v Dělnické ulici bývala v dobách epidemie španělské chřipky provizorní nemocnice. Později poradna pro matky a děti. Kromě přilehlého bytu jsou prostory prázdné a nevyužité. Sem jsou naváženy všechny ty krabice, neznámé škatule a bedny. Špendlíčkem hrabeme, prstíčkem kopáme, hledáme, kdo by divadlo postavil. U těžního stroje na dole Rudolf pracuje pan Martínek, takové šikula, který si snad poradí se vším. "Nezlobte mě, nikam nepůjdu, kopnu vás do šimpánu,. " Tak argumentuje, ale přesto jde. Pomůže i šachta a začátkem roku 1955 je divadlo konečně postaveno.

Vybalí se kulisy i drobný nábyteček, 20 závěsných loutek a 18 maňásků. Ale kdo je bude vodit? Kdo bude hrát? Žádný problém, oslovíme rodiče a ti přijdou s nadšením, že pro své děti něco udělají. Kdo to řekl, kdo lítal někde v oblacích. Realita je zcela jiná. Oslovení vycouvali a korunu nasadilo pár takových, co se zeptali: "A co za to dostanu, když s vámi budu hrát. " Víte co, dospěláci, vlezte nám na záda. Soubor založíme ze školních dětí. Do divadla přichází 6 kluků mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem. Děvčata zatím nemají zájem. Nastává doba tvrdého učení. Loutky v našich rukách, s kterými pochodujeme po budoucím hledišti, vypadají, jako by měly tanec svatého Víta. Navzájem se povzbuzujeme: "Hele, podej mi ruku," a podali jsme si nohu, protože provázky marionet jsou ještě pořád nevyzpytatelné. Na šachtě nám vyrobili přesně na míru dlouhé lavice, aby naše publikum mělo na čem sedět. Pro rozumy si odjíždíme do Chemických závodů, kde již loutkové divadlo existuje.

Soubor má nejen 8 členů, ale také 6 aktivních příznivců, kteří pomáhají a taky fandí. Třeba paní Kassová se svým mužem, která tu s rodinou bydlí. Obětavě tu uklízí, topí, vyrábí drobné rekvizity. A už je tu první kritika. Prý nám to nějak dlouho trvá, než sehrajeme první představení. Nad kritiky mávneme rukou a s pomocí i pražských příznivců vyhledáváme divadelní literaturu. Zatím si upravíme pohádku z vlastní knihovny a 11. dubna 1955 hrajeme první představení – Očarovaný vozík a pro velký zájem ji sehrajeme třikrát. Kritici, jestlipak víte, že jsme museli každý povinně přinést do zkoušky jakékoliv prkénko, aby bylo z čeho vyrobit nejen vozík, ale i a další rekvizity. Pod mým oknem stojí skupina dětí a jeden z nich, v ruce klacek, aby dosáhl. Bouchá na okno: "Prosím vás, kdy zas budete hrát kino?" Argument "děti tady nic nemají" v praxi. Rozdíl mezi kinem a divadlem nechápou. Zatím. Následovaly další pohádky - O Budulínkovi, O lišce a zajíčkovi a taky velice oblíbený Míček Flíček. Od dubna do května, kdy končila sezóna, jsme hráli devětkrát. Každý nový člen souboru, který byl přijat, se musel vykázat mistrovským kusem. Vznikla tak například chaloupka z kury, psí bouda, ztracená varta, lucerna aj. Od dětí vybíráme 50 haléřů, od dospělých korunu. Darem dostáváme kulisy z dolu Hrabák na Mostecku, ze zdejšího Baníku gramorádio, kupujeme si 5 nových loutek a maňáskové kulisy.

    Se svým publikem pracujeme i o přestávkách, učíme děti zpívat, chápat rozdíl mezi kinem a divadlem, náš klučicí soubor pracuje s nadšením - kdo by si přál víc.

    V další sezóně do června 1956 jsme hráli celkem třináct krát. Opakovali jsme jen Očarovaný vozík a Mička Flíčka, ostatní pohádky byly nové. U třech zlatých vlasů děda Vševěda jsme měli poprvé hudební doprovod. Troufli jsme si také na loutkovou estrádu pro dospělé. Prvně jsme také vystoupili venku - na hřišti TJ Baník. šňůra na prádlo, 4 deky ( každá jiná), kolíčky na prádlo a hrálo se. Soubor se rozrostl, protože chlapci přivedli další dva kamarády. Protože potřebujeme opravit gramorádio a zakoupit potřebné věci, zvedli jsme vstupné na jednu korunu pro děti a dvě pro dospělé.

    V sezóně do roku 1957 jsme hráli sice osmkrát, ale soubor najednou zažíval krizi. Někteří členové začali najednou navštěvovat zkoušky nepravidelně, nebo nepřišli vůbec. Přibyli sice dva noví, ale tři, kteří už něco uměli, odešli. Baníku jsme museli vrátit darované gramorádio. Zažili jsme však nesmírně vzácnou návštěvu. Řezbář a bývalý člen divadélka Spejbla a Hurvínka velice spokojeně shlédl naše představení. Vyprávěl o prof. Skupovi a poskytl ne jednu cennou radu. V další sezóně do roku 1958 jsme se zaměnili na obnovu souboru. Přišlo 6 nový členů, mezi nimi kupodivu i jeden učitel, další dva odešli. Obnova souboru se vyplatila. Už jsme hráli 14x. Uskutečnil se první pěší "zájezd" do bývalé restaurace v Káru. Sehnali jsme roury ke kamnům, ohrádku pro maňásky na ramena, koše s rekvizitami a loutkami do rukou a bez problémů jsme vyrazili na svou štaci. Podařila se i spolupráce s bukovanskými dětmi, které 2x přivezl šachetní autobus.

    A už nám taky na vojnu odchází první voják. Navzájem si píšeme a věříme, že se po dvou letech opět vrátí. V Praze objednáváme další nábytek a kulisy, které je však třeba podlepit lepenkou a vyřezat. Na dětském kočárku svážíme lepenku, kterou jsme vyžebrali ve všech habartovských obchodech. Jeden nejmenovaný obývací pokoj je rázem proměněn v dílnu, kde šikovný děda, který přijel na návštěvu, řeže a lepí. Ale když na šachtě odhoukají ranní směnu a hlava rodiny se vrací domů, ve velikém kalupu se pokoj vrací do původního stavu. Den za dnem a konečně hotovo.

    Mezi kulisami však chybí peklo a my chceme hrát Čerta a Káču. Tenkrát nám pomohli pacienti ze sanatoria v Prosečnici. Opět přišli ke slovu kritici, tentokrát šíří zprávy, že nehrajeme zadarmo. Své tvrzení dokládají argumentem, že muzikanti taky hraji za peníze. Další ještě přitvrzují, že divadlo hrajeme z nudy. Nemáme zkrátka co dělat, tak si hrajeme s divadélkem. Má vůbec cenu se rozčilovat?

    Sezóna od září 58 - červena 59 byla velice bohatá, hráli jsme 23x. S přenosnou ohrádkou jsme chodili do mateřské školy, družiny i jeslí. Do Bukovan ( kde jsme si nejdřív museli uklidit) jsme táhli pěšky s velkou károu plnou rekvizit. Při cestě zpět již byla tma a tak není divu, že došlo ke ztrátě několika cenných kousků. No nedalo se nic jiného dělat a druhého dne jsme vytvořili rojnici a hledali jsme naše zatoulané rekvizity. Sněhurka a sedm trpaslíků bylo naše vrcholné dílo. Kašpárka jsme převlíkli za trpaslíka a kde vzít ostatních šest? Tak jsme je v textu poslali kutat, do hor, byli zkrátka v práci. Skleněnou rakev vyrobila naše paní Kassová. Trpaslík hrál na mrňavé dřevěné housličky. Po jevišti poletovala bílá holubička jako symbol dobra. A dětí? Děti v hledišti ani nedýchaly. Hudební doprovod, světla a herci, kteří se mohly přetrhnout, vykonali své. Děda Kučerů nám vyrobil velkou loutku Lojzy Dupálka, děti zpívaly, Lojza dupal, narodil se zkrátka další pomocník.

    Soubor se neustále měnil, chlapci odcházeli do škol, do učení, ale přicházeli noví, ba i učitel se přidal do našich řad. Oslovili jsme také devatenáctiletého chlapce, který přišel o nohu. Chtěli jsme mu vrátit sebedůvěru, ale byl tu jen krátce. Zdaleka jsme netušili, že jde o tak zákeřnou nemoc, které tak záhy podlehl. V krematoriu jsme ho doprovodili na jeho poslední cestě.

    Později jsme absolvovali loutkářská školení, ale vraceli jsme se domů s pocitem, že pomoc spočívá jen v našich rukách a hlavách. "Když hrajete satiru, musíte zvolit ostře károvanou oponu," nabádal školitel. Ty Kubo, vždyť my jsme rádi, že vůbec nějakou oponu máme.

    Sezóna končí, bude tu provedena generální oprava. Všechno stěhujeme na půdu. Naše sezóny začínají v září jednoho kalendářního roku a většinou končí v červnu roku následujícího. Zbývá ještě vysvětlit neuvěřitelný počet vystoupení, ale o tom až příště. Zdaleka se ještě nejmenujeme Kahánek. Jsme jen Loutkové divadlo Habartov.

Proč se najednou vyhoupl počet představení směrem nahoru?
    Dvě nejstarší členky souboru chodily totiž s pohádkami za dětmi do jeslí, mateřské i základní školy (do 1.třídy). Jen s malou ohrádkou pro maňásky. Jedna ji vezme za jeden konec, druhá za druhý, v rukách tašky a jdou. Z té doby pochází uznání od malého Járy: "paní, já jsem vám chtěl schovat preclík, co maminka pekla, ale pak jsem na to zapomněl a sněd sem ho. Tak vám nesu aspoň cukrátko." A na dlani podstrkuje užmoulané cukrátko z klučicí kapsy. A z jeslí, kde se dalo pouze improvizovat ? Kočička si naříkala pejskovi jak ji bolí tlapičky, když pořád pere Jeníčkovy pleny. Na to je slyšel nezapomenutelný výkřik Jeníčka: "Já zikam tulát honem!“. Co nesvedli dospělí, zvedla hadrová loutka. Jeníček slib dodržel a nočníček už nebyl pro něj nepřítel.

Rok 1959 - 1964

    Loutkové divadlo bylo generálně opraveno včetně elektroinstalace. Důl Dukla nechal provést veškeré truhlářské a malířské práce. Prostřednictvím patra Martínka jsme získali šikovného truhláře pana Sedláčka, který vymyslel a provedl řádné oddělení hlediště od zákulisí. Vedoucí, souboru se stává Ludmila Kučerová. Hrajeme Telátko ze slámy, které při, nočním bdění vytvořila paní Kassová. Pohádka se dětem líbí a ve chvíli, kdy byl medvěd přivazován provazem ozval se z hlediště nabádavý výkřik:“ A zavaž ho na uzel !"

    Do souboru se vrátil první voják a objevila se i první dívka, tři členové odešli ( mezi nimi i oba učitelé). U školy ve starém Habartově se začala stavět dílna a soubor nabídl nezištnou pomoc. Čistil a rovnal cihly a když začala dílna fungovat, vyrobili nám na upevňování kulis, které jsme tak dlouho marně sháněli. Přibývají nové pohádky i účinkování mimo mateřskou scénu. V Boučí, kam nás pozvali, necháváme vybrané vstupné ve prospěch tamějších loutkářů.
    Do školy na Rád i do Lítova putujeme opět s kárkou. V nekonečném blátě, které tu tenkrát panovalo, málem nechal Vašek boty.

    Spálová karanténa z r.1960, která trvala 3 týdny, poněkud narušila naši práci. Pokračujeme dál a nijak jsme nezpychli veřejným oceněním. Získali jsme je v předchozím roce na kulturní konferenci v Plzni. Ke své práci přibíráme i činnost v komisi pro práci s dětmi. Zajišťujeme pořadatelskou službu při návštěvě profesionálních divadel, pořádáme různé besedy apod. Náš týden by se měl natáhnout o několik dní.

    Na loutkářské soutěži v Kraslicích jsme obsadili druhé místo. V Hornickém domě jsme uspořádali velkou loutkářskou estrádu, která nám sice dala hodně práce, ale byla nadšeně přijata. Podnítila nás k tomu estráda pro děti profesionálních umělců, která byla drahá a nestála zanic. Loučíme ses dalším vojákem - Helmutem, který nám na dva roky odchází. Vytváříme novou tradici. Zástupce dětských diváků - malý Ctiborek předává kytičku a loutku švejka- maňáska,rodičům vojáka. Budou ji opatrovat a vrátí ji až s příchodem syna. Ta pak opět poslouží při nástupu dalšího člene souboru do vojenské služby.

    Tenkrát jsme byli nějak naměkko a brečeli jsme všichni. Do souboru přišel další člen. Kdysi náš malý divák, který se v hledišti projevil výrokem: "Kominík vymetá komín chlupatým provazem." Přešla léta a stává se naším platným členem. Naši kluci nám dorůstají, už sami zabudovali v hledišti elektrický větrák a mrkají po děvčatech. Nabádáme je už okřídleným: "Ty vaše holky nemusí umět ani vařit, ani prát, ale budou krásně číst nebo malovat, šít na loutky a vodit je." Paní Kassová nám stůně v loketské nemocnici. Přicházíme za ní se svými maňásky, abychom ji potěšili. Loketské sestřičky se diví, takovou návštěvu ještě nikdy nezažili.

    V roce 1961 přichází do souboru další čtyři noví členové a znovu nastává učení. Tak jako s prvním vojínem Zdeňkem si dopisujeme i s Helmutem a dalšími, kteří se buď odstěhovali nebo mají studijní volno. Poprvé jsou v učení na internátu. Zúčastnili jsme se opět okresní loutkářské soutěže, která tentokrát proběhla na domácí půdě. Porota přijela za námi. Byla nadšena a doporučila postup do krajského kola. Z novin se dovídáme, že jsme byli první. Určují nám termín, kdy přijede krajská porota. Pilně trénujeme svůj louťas, jak mu říkáme, blýskáme do co největší čistoty. Hlediště je plné dětí, čekáme, ale nikdo nejede. Nejdřív z telefonátu se dovídáme, že nikdo nepřijede až později dostáváme i písemné zdůvodnění. "Porota, která Vaše představení hodnotila, nebyla schopna zodpovědně Vás navrhnout k postupu do krajského kola i když Vám navrhla udělit první místo."

    Nepochopení. Rozčarování. Smutek. Nu což, hrajeme pro děti a ne pro nějakou porotu. Svůj postoj k dětem jsme svého času vyjádřili i uskutečněnou pracovní brigádou při úklidu dostavěného 1.pavilonu Základní školy. Naše vítězná pohádka Kdo má pravdu s živým hercem, se stala naší kmenovou, jako např. i Míček Flíček. Divadlo nám praská ve švech. Hrajeme představení. Vpustíme první čekající várku dětí, další, zklamaní se nevejdou. Odehrajeme, vyvětráme.     Na řadu přichází další, kteří mezi tím běhali venku a čekali, až budou vpuštěni. Také zákulisí neoplývá velkým prostorem. Když je víc vodičů, jsou namačkáni jeden vedle druhého.

Honzík jednou při výkonu málem spadl do hlediště a Vašek rozčileně zavolal: "Zapište to k do kritiky /kroniky/! Ostatně na přeřeknutí nebyla nouze. V roli krále Kornoutka hlaholí Zdeněk k potřeštěnému doktoru Učenáči: "Ty učený recipese /recepise/a Petr se zas svěřuje: "Já tady klobásím /klábosím/. Olda si plete šachtu s královskými financemi, když říká: "Odved' Honzu do královské podkladnice /pokladnice/. V roce 1962 je tu na návštěvě Jára Drda a slibuje, že napíše pro loutkové divadlo pohádku. Že by to byly Dalskabáty?

    Rok 1962 - 63 je opět ve znamení nových příchodů a odchodů. K nim patří i jeden bolestný.
V roce 1963 nám umřela naše paní Kassová. dětí vybírala korunky, někdy i po nich utírala loužičky, uklizela, topila, šila a vyráběla různé rekvizity. Při každém představení stála vzadu, držela, palce, aby se povedlo a směrem ke Kašpárkovi vždycky říkala: "Tohodle kluka mám nejradši." Bolestně jsme osiřeli. Její muž tu uklízí i topí, ale naše matka praporu velice chybí. Uklidili jsme loutky a ostatní materiál, z loňské výstavy loutek v Hornickém domě, začali zkoušet a hrát.

    Vrátil se náš švejk a, putoval k dalším rodičům vojáka. Máme novou ohrádku na maňásky, kterou jsme získali zásluhou pana Karla Herziga. K vůli omezeným prostorám častěji účinkujeme v Hornickém domě, přicházejí na řadu i soutěže. Například na jevišti dva mlýnky, stejný počet tvrdých rohlíků, zvítězí ten, kdo bude s mletím nejdřív hotov. Jeden domácí mlýnek usilovnému náporu podlehl praskl. Přibyla další perlička do skupiny přebreptů, když máma podávala Honzovi na cestu uzel s buchtami a dojatě pravidla: "Tumáš buchtík s uzlami." Mamě jednu takovou, která nám píše a upravuje pohádky, ale pohádka "Jak šla kaňka na vandr" byla kolektivním dílem a kluci se krásně zamýšleli nad jejím koncem: "Zabít, připíchnout, vyhodit z okna nebo naložit do lihu?" Dnešním pohledem asi naložit do lihu jako exponát. Kdopak dnes píše inkoustem a perem, které' dělá kaňky.

    Přehlídky v Horním Slavkově jsme se nezúčastnili, příliš bolavá byla ztráta paní Kassové a také zkušenost z poslední soutěže. Hrajeme, pohádáme besedy pro děti a připravujeme se na oslavy svého desetiletého působení v roce 1964.

Pozvali jsme na ně i své bývalé členy, ať už z Habartova, nebo i ze vzdálených míst, pokud jsme vypátrali jejich adresy. Součástí oslav byla opět výstava v předsálí Hornického domu. Zúčastnili jsme se také loutkářské soutěže v Horním Slavkově. S velkou lítostí jsme prohlíželi vybavení tamější loutkářské scény, plno prostoru, rekvizit, ale ouha. Hrajeme a v hledišti sedí pouze habartovské děti, které s námi přijely autobusem a jeden místní diváček. Bylo vidět, že navzdory přepychovému vybavení se tu pro děti nehraje. Vzpomínali jsme na své obležené divadlo a bylo nám to líto

    Loutkářskou estrádu jsme opět přeložili do Hornického domu, jak se stavělo sídliště, děti pořád přibývali. Celý soubor se na ní podílel, každý přišel s nějakým nápadem, který se pak režijně realizoval. Byl už večer, když jsme v naplněných koších odnášeli své nádobíčko zpět do divadla. Narychlo jsme pak sháněli baterky, abychom nalezli poztrácené. Habartov ještě zdaleka pořádně nesvítil.

Do budoucna bude třeba uvážit, zda pokračovat v pořádání různých besed, exkurzí apod. poněvadž této práci s věnuje jen užší část souboru. V divadle už pracují také děvčata, ale postihla nás další ztráta. Zemřel Václav Kučera, náš věrný příznivec, který nám nejen vyřezal a podlepil kulisy, ale vytvořil i loutku Lojzy Dupálka a krátce před svou smrtí vyrobil'pro nás velkou sadu vahadel.

Rok 1965 - 1970

Čelíme omezenému prostoru našeho hlediště tím, že chodíme za dětmi do škol, družiny apod. Jsou to hezká představení, ale neustálé přenášení věcí z místa na místo je pro nás dost svízelné. "To není zájezd, ale záchod," konstatuje opět Helmut /tedy od slovesa choditi/. Rozhodli jsme se, že eventuelní fotografie, články apod. nebudeme lepit do kroniky, ale pořídíme zvláštní přílohy. Zažili, jsme také situaci, která patří k těm černým. O Edovi, členovi našeho souboru, jsme si myslívali, že jsou v něm zašiti dva. Jeden, který se občas mohl činností přetrhnout, druhý, největší zlobitel, který, narušoval zkoušky a nebylo na něj spolehnutí.. Snad trpěl za cizí viny, nevěděl, na kterou stranu rozvedených rodičů se přidat. V příloze 1/24 je výsledek. Byl souzen a odsouzen a víc se do divadla nevrátil.

    Z budovy se odstěhoval p. Kass, získali jsme sice další prostory, ale hlediště zůstává pořád stejně malé. Zásluhou Pepíka Fiedlera přišel mezi děti i robot, živy herec, který je nemotorný, občas se mu zašmodrchají kolečka /praskne mu v bedně, říkají loutkáři/, do počtů se mu plete mluvnice i zpět. Děti se odjakživa rády smějí a tak robota přijímají velice vděčně. Opět přijely děti z Bukovan. Pozorné publikum, atmosféra , která se vytváří mezi hledištěm a jevištěm soubor nese. Když je po představení a děti odejdou, otevřou se naplno všechna okna, zapne se větrák, aby se tu vyvětralo a loutkaři vybíhají před divadlo, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Pak se všechno uzavře, někdo přihodí do kamen pár briket a začne se hodnotit představení. Co se povedlo i nepovedlo, kdo se vypnul k neobvyklému výkonu. Je dobré v takové loutkářské rodině. Ale když se nepovede, pak by každý nejraději utekl a zahodil všechno i s rukama.

Na dole Dukla máme své stalé zázemí. Pan Antonín Lebeda, který nás do loutkařiny tak říkajíc uvrtal, na nás nezapomínal, nezapomínali ani další. Už v minulosti jsme byli odměněni zájezdem na výstavu porcelánu v Březové, nemuseli jsme se postarat o pohoštění při výročí našeho divadle a též jsme dostali dokonce zdarma autobus na celý víkend. Jeli jsme na Sycherák , ubytováni podle hesla "Spi jak umíš" ve stanech i ne stanech nejrůznějšího typu. Vařili jsme taky systémem jak umíš a při společném soužití jsme si odpočinuli na duši i na těle. Na loutkářském. nebi se objevil další úkaz. Už tu nejsou jen jednotlivci, ale i manželské páry. Kluci se nám žení, do souboru přicházejí i jejich ženy.

        Město se dále rozrůstá a naše divadélko stačí čím dál míň. Naše režie dostala zvláštní výraz ve tváři a ušila na soubor nastudování pohádky O zvířátkách a loupežnících živými herci. Robota přímo galejnická. Kromě čtyř členů stáli všichni až dosud v zákulisí, kryti v anonymitě a teď vystoupí na osvětlenou scénu a budou hrát herecké divadlo. Zkoušky nám jdou někdy dobře, jindy zas jak psovi pastva. "Nikdy jsem to nedělal a teď tady blbnu a hraju kohouta," konstatoval Helmut," ale když' je to pro ty děti … Marie je těhotná a těsně před premiérou Jí odvážejí do porodnice. Režie škrtá její roli a posel spěchá do porodnice s velkým telegramem /srolovaný balicí papír s textem/

    Hrajeme celkem 3x s velkou odezvou. Fotografie. /2/2 - '4/ ukazují, jek jsme se neuměli líčit, ale z chyb se přece člověk učí. V Kraslicích jsme hráli loutkovou pohádku švec a čert, byli jsme ubytováni a večer jsme šli tancovat. Jára se svěřil, že neumí, tak jsme ho učili a naučili, byl to chápavý žák. Inu loutkař. Režie tvrdí, že to nové "dívku vzal a zahodil" neumí, tak se obětuje Helmut, jdou spolu "válet“ a ostatní jen zírají. Nejen z louťasu živ jest člověk.

     Po dohodě se závodním klubem bylo přikročeno k malování' všech místností a všechno se stěhuje na půdu. Práce jak ne na kostele, ale přímo na katedrále. Nejvíc organizačního talentu zde uplatnila naše principálka a Jana, žena Helmuta. Ostatní se ochotně podřizují, likviduje se nepotřebné, zařizuje se nové osvětlení i zatemnění. Sezóna tím byla pochopitelně poznamenaná,, vždyť i na herecké divadlo jsme si šili sami kostýmy. V roce 68 neposíláme žádné rezoluce, ani nechystáme prohlášení, pouze dál pracujeme v divadélku.

     Už tu máme 4 manželské páry, Jára dostává putovního švejka - jde na vojnu. Stále více přenášíme svou činnost do Hornického domu, věci přenášíme jak kočka koťata. Pepík přijde na nápad, přidá se Helmut a opět jsou tu živí herci - šašci Bambula a Bimbula. Jana s Evou položí kluky na zem na rozloženou látku obstřihnou je s šitím pomůže i městská matrikářka a kostým je hotov. Legrácky našich šašků: děti vděčně přijímají, na svět přichází i další herecká scéna Vrána a dřevák, kdy je opět nutno šít kostýmy. S maňáskovou pohádkou vystupujeme na dětském odd. sokolovské nemocnice. Stavíme scénu a mezi námi pobíhá takový čipera, který pořád nabízí svou pomoc. Když odmítáme, že přece stůně, odmítá zas on: "Já nejsem nemocný, já mám jenom měknutí kostí." Bohužel jeho "jenom" bylo začas, smrtelné. Dohráli jsme a je tu deputace sestřiček, abychom ještě zahráli dospělým, abychom jim zpestřili nemocniční pobyt. Stalo se a ti dospěláci nás sledovali s velikým zájmem. Odjížděli jsme tenkrát s dobrými pocity nad vykonaným dílem. Potěšit lidi není málo.

        Na obzoru je generální oprava a přestavba Hornického domu. Naše představa o tom, že tu budeme mít svou malou intimní scénu, se stále více rozplývá. Marně argumentujeme, že jsme v závodním klubu jediný soubor, který'nepřetržitě působí tak dlouho. Na prkně projektanta se pouze rýsuje místnůstka u jeviště., kam budeme zavážet pojízdnou scénu pro marionety. Mockrát jsme se zúčastnili loutkářských školení, někdy i velice dobrých, kde nám zdůrazňovali, že loutkové divadlo potřebuje pro svou práci intimní šálek pro dětské diváky. Neprorazili jsme, budeme mít k dispozici"velký sál a tak tu svou loutkářskou káru táhneme dál po cestách i necestách.

     Pořádáme pohádková odpoledne pro malé děti, pamětníci si možná vzpomenou, že se jim říká jiskry. Je zajímavé, jak děti, odchované kinem a zejména televizí, reagují. Přes jeviště je natažen bílý ubrus a na něm se promítají: pohádky z domácího diaprojektoru. Promítající sedí s dětmi, vypráví, pak i čte, vyprávějí i děti a při odchodu se ptají',, kdy zas mohou přijít. Doma se často dívají i na filmy, označené hvězdičkou, tedy'dětem nevhodné a tady jsou, vděčné za pouhou improvizaci.

    Opět jedeme na výlet, tentokrát na Hracholusky. Jede s námi pan Herzig autor naší nové přenosné ohrádky na maňásky, Helena je v lázních, Janinka je těhotná a Evka, kdoví? Jezdíme na šlapáku, plavém i neplavém," režii strkáme hlavu pod vodu, ať se má, prevít, když se nám na zkoušce nedaří, hází po nás pantoflem. Spíme 'opět ve stanech, budíme pozornost, kam se jen vrtneme, manžel naší režie natáčí vše na kameru osmičku a my se radujeme, že budeme mít biograf. Autobus nám na celý víkend opět zajistili na Dukle, kde znovu usoudili, že si takovou odměny zasloužíme. Měli jsme starost o Járu. Kritický srpen 68 ho zastihl na vojně v Klatovech, Píšeme si s ním a slibujeme, že příští rok pojedeme na výlet do Klatov, pokud nás znovu na Dukle odmění. Hrajeme už 15. let - jak ten čas letí. Kde jsou ty časy, kdy jsme děti učili znát rozdíl mezi divadlem a kinem.

    Když tu hrávalo karlovarské divadlo pro děti, dostali jsme jednou velikou pochvalu. Chválili habartovské děti, jak jsou vnímavé, Vzorné a srovnávali je s ostatními městy. Pochopili, když jsme jim vyprávěli o své činnosti. Soubor se rozrostl, tentokrát o mrňata. K Vašíkovi přibyla Janička, šárka, Evka, naši malí loutkaříčci!. Rodičům nic jiného nezbývá, než aby'je s sebou vzali do divadla. "Hele, podrž ho, von je krásnej,"říká táta Vašek, když jde na scénu. A ochotné ruce podrží, pohlídají a rodiče hrají. Jak nám v těch chvílích chyběla naše paní Kassová !

Loutkářskou estrádu sehrajeme tentokrát před plátnem kina, pro velký úspěch 2x, jednou pro děti z Bukovan. Vyrostla už nová generace, tak oprášíme "Kdo má pravdu" z naší herecké dílny a vybavíme ji dalšími živáky. Hráli jsme také v "cizině;' tj. v Novém Sedle, v Krajkové a Bukovanech. Do Krajkové jedeme auty, jsme ohlášeni, ale sál je prázdný. Nevzdáme se. Chlapci vezmou do ruky trumpetu a buben, chodí po vsi a vyvolávají: "Kdo to přijel? Loutkáři z Habartova? Co tu budou dělat? Hrát loutkové divadlo...." a upřesňují kde a kdy.

    Okna se otvírají, děti přiběhnou a my konečně mužem hrát. Do Bukovan opět táhnem pěšky s kárkou, jsme jak Matěj Kopecký za starých časů. Zajíždíme do vesničky SOS v Doubí. Opět nezapomenutelné..Když balíme a chystáme se odejet, klečí u jedné z nás malá holčička, objímá její nohy a prosí': "Teto, zastaňte tu ještě." Jednu z našich pohádek hrajeme také pro velice vděčně publikum v Domově důchodců v Pochlovicích. Hledáme další formy naší práce.

    Jana s Evou nemají nikoho na hlídání, tak se loutkařina přesune do jejich domovů. Spolu se svýmí muži studují doma „Čistotnou opičku“ povedla se jim, režie se vytáhla. Další hra do našich estrád. Pro Járu Slibovaný výlet do Klatov se sice konal, ale náš loutkář v kasárnách nebyl, odveleli ho někam na cvičení. Moc nás to mrzelo. Stanovali jsme u koupaliště, děvčata s mrňaty v chatkách a protože Evka,náš zásobovací referent, jak jsme jí říkali, nebyla s sebou, nakoupili muži takové množství buřtů, že jsme byli jak Hrníčku vař. Skladovali jsme je v kopřivách, tam prý je to nejlepší a principálka rozhodla, že z nich navalíme guláš, aby nám "nezasmrádly."

    Pepík se oblékl do šaškovského a řádil na koupališti s dětmi, až ho vyháněl plavčík s obavami, že se mu někdo utopí. Jednoho brečícího kluka uklidňoval táta: "Neplač, to je takovéj normální pán." To by nebyli loutkáři, aby se hned na Pepu nesesypali: "Ukaž nám, jak jsi normální."'Vylezli jsme před odjezdem na klatovskou věž a smutně ohlíželi do míst, odkud nám našeho Járu vyštvali do světa. Jana se Ctiborem nacvičují doma housle duo, které se pak stane dalším číslem našich vystoupení, Zjišťujeme", že naše loutky jsou pro velké sály příliš malé a hledáme další zdroje.

     Na jižní Moravě v Únanově jsme objevili firmu, která vyrábí loutky o velikosti 50 cm. Režie s Helmutem se vydávají vlakem a autobusem na cestu, shlédli, líbili se jim loutky i kulisy a začátkem roku 1970 již s nimi hrajeme.         Před plátno v kině přichází vypravěčka a vypráví dětem o tom, jak jednou při zkoušce loutkového divadle někdo zaklepal. Ozve se klepání a na scénu přichází krásný velký dědeček se svým vodičem. Vypravěčka pokračuje, jak byli hned všichni kolem něj, obdivovali, jak je' krásný a vtom se ozval v zákulisí pláč. Vodič přivádí malého dědečka, toho původního, 3o cm velkého a ten pláče, že už se ho nikdo nevšímá a nebude hrát. Ujištujeme, že si ještě zahraje, nebo ho pošleme někam do malého divadélka, kde nebude jen viset na hřebíčku. Hledištěm se zavlní něžný cit pro malého dědečka. Loučíme se s ním a naše estráda pokračuje.

    Znovu hrajeme v Sedle, v Bukovanech i v Krajkové a režie běhá po prodejnách a shání literaturu, aby bylo z čeho hrát. Obrací se i na Ústřední loutkové divadlo, ti posílají sice srdečný dopis, ale nic víc. Ano, naše divadlo má už svou vlastní knihovnu, ale i když ústředně vydávané jsou to většinou hry zastaralé a některé ani nejdou oprášit.

     Znovu tedy vaříme z vody, pořádáme besedy, exkurze, ale tuto činnost už v divadle sledovat nebudeme. Čeká nás opět mnoho práce. Stěhujeme nám Vašek. Milý, usměvavý kluk, který s námi hraje od dětských let až do své dospělosti. Prožili jsme s ním vojnu, rozpad prvního manželství, svatbu a narození Vašíka i Jarouška, kteří se narodili z druhého manželství a které jsme často houpali na rukou, jeho žena Marie byla rovněž naší členkou. Ted nám odchází na Moravu čtenář i vodič, náš Vašek.

    Nestěhuje se jen Vašek, stěhuje se také loutkové divadlo. Do Hornického domu. Místnosti, která je zřízena u jeviště, říkáme garáž, protože sem zajíždíme s pojízdnou scénou pro závěsné loutky. /Stěhování 3/6/. Dostali jsme k dispozici 2 místnosti, kam jsme přemístili loutky a rekvizity, říkáme jim první a druhá loutkárna. Už nelze skončit zkoušku a odejít. Je třeba všechno uklidit, zamknout, necháš něco mimo a už to příště nenajdeš. Ve své staré loutkárně jsme uklízeli i na půdě, aby nikdo nemohl říct, že po nás zbyl nepořádek. Principálka naposledy vyzdobila loutkové divadlo a my se tu sešli k poslednímu posezení.

    Trochu nostalgicky, trochu i vesele všichni vzpomínáme. Domovní správa později budovu prodala soukromému zájemci a tak se stal z našeho bývalého louťasu rodinný domek. Neklidná loutkářská krev nás nutí vyhledávat další cesty. Do našich dvou estrád jsme zapojili dětský pěvecký soubor devítiletky, do jedné zas vystoupení harmonikáře, žáka zdejší LšU. Nastudovali jsme také jednu tělocvičnou. Děti ze základky tu cvičili na nářadí a my jsme jako kontrast nastudovali cvičení "starých" pánu. Naši loutkáři se oblékli.do vytahaných trenýrek a pruhovaných trik a šlo se na věc. Járova žena Marcela vyrobila velikou činku, kterou přetěžce zvedali a kterou jim nakonec odnesla, malá holka, /viz obrázky cvičení/ Získali jsme také dva nové maňásky, které nám vyrobila paní Martínková.

    V roce 1971 jsme byli opět na výletě v. Hracholuskách. Pepík s Helmutem za námi přijeli v šaškovských úborech a v táboře bylo pozdvižení. Když vlezli kapitánovi na loď ta se div pod návalem zájemců nepotopila, ale kapitán je prosil, aby sem jezdili častě ji. Loutkáři v Sokolově otevírají novou scénu, jdeme se tam podívat a žasneme nad tou krásou. Jak rádi bychom něco takového měli . Sedíme v malém intimním hledišti a sledujeme pohádku Káčátko. Moc se nám líbí, odvážíme si text s sebou a určitě ji nastudujeme.

Hráli jsme pro důchodce, uvedli jsme Povídání o ručičkách, kde jsme si již dříve ověřili, že je-možno hrát i bez loutek pouhýma rukama, zúčastnili jsme se okresní přehlídky v Sokolově, hráli jsme v Kraslicích, svezli k nám děti z Chlumu i Bukovan, protože na tyto akce závod Dukla vždy ochotně zapůjčil podnikový autobus. Jednou se autobus při zájezdu dětí z Bukovan musel obrátit 2x, poněvadž přijelo mnoho zájemců. Hráli jsme také pro děti v Citicích a znovu v nemocnici. Ti z nás, kteří byli šikovní na ruce, vylepšovali a upravovali naši pojízdnou scénu. Ta naše scéna? Jednou utrhneme světlo, Když zajíždíme do garáže, podruhé se zapleteme do jevištní opony, mockrát sháníme, kdo by nám s ní pomohl, poněvadž je těžká a nesnadno ovladatelná. Kdyby mezi nás přišel koumák, který ji vymyslel, založíme ruce a budeme se koukat, jak s ní jede do garáže, nebo ji dře ven. 

    V roce 1973 se stal členem souboru Jindra Wagner. Bývalý zvukař profesionálního divadla v Brně. Leccos jsme od něj omrkli, ale byl s námi bohužel jen jednu sezónu a pak se stěhoval zpět do Brna. Zvukařinu jsme chtěli stabilně ušít na Huberta, ale ten se potloukl na motorce a stonal. Parta malých loutkaříků má už další přírůstky, naši loutkáři se činí i v soukromí.

Už v loňském roce jsme opět hledali a našli novou cestičku. V Habartově tehdy působili ochotníci, takže jsme se s nimi domluvili, zapůjčili jim leccos ze své knihovny, ti nastudovali krátkou pohádku, my přidali loutkovou a nějaké číslo navíc a další estráda byla na světě. Ale tentokrát byla sezóna chudá, i herci mají svoje starosti, které jim znemožňují chodit na pravidelné zkoušky. Napravíme to v příštím roce. Vždyť budeme slavit 20 let své nepřetržité práce. U Fiedlerů na zahradě sedíme u táborového ohně, pečeme buřtíky, sem tam si lokneme bílého vínka a plánujeme.

    Po všech možných šuplíkách sháníme materiál na chystanou výstavu v předsálí Hornického domu. Obrazová a písemná dokumentace je na panelech, loutky a rekvizity' jsou na malém pódiu a znázorňují výjevy z našich pohádek. Už u táborového ohně jsme dohodli, že v den oficiální slavnosti půjdeme všichni na hřbitov, abychom zde uctili památku těch, kteří s námi od samého počátku věrně stáli. Náš malý průvod se nejprve vydal k hrobu' paní Kassové. Pokládáme tam kytici se stuhou, zapalujeme svíčku a vzpomínáme. Její zásluhou bylo naše divadélko vždycky čisté jako klícka, její šikovné ruce a dobré srdce dodnes chybí. Jak by se asi poradovala, kdyby nás tu všecky opět viděla. Naposledy jsme tu stáli v den jejího odchodu a pohřbu a s námi její Helmut, kterému jsme pomáhali nést smutek nad odchodem milované mámy. Ted tu stojí společně s námi, a zjihle vzpomíná a s ním jeho žena Jana a 3 děti. Další cesta vedla ke hrobu pana Martínka, který nám pomáhal zejména při zrodu divadélka nejen radou, ale i skutečnou pomocí. Jeho humorné "vy komedianti" mělo pro nás cenu uznání. Také on dostal kytičku s rozžatou svíčkou.

    Pár kroků vedle - manželé Kučerovi. Béda byl autorem Lojzy Dupálka, stvořitel kulis i vahadel. "Ještě vám k Lojzovi udělám Malenu," sliboval. Ale odešel náhle, jako když svíčku zhasne. Jeho žena Vlasta.nám občas spíchla oblečení pro loutky, pohlídala malé loutkaříčky a když bylo,zapotřebí, krotila dětské publikum v sále. Kytice a zapálená svíčka dokumentují naši vděčnost.

    Večer jsme se nafešákovali a stanuli u své výstavy. Jsou tu naši hosté, bývalí členové,/loutkáři ze Sokolova i H.Slavkova, habartovští divadelníci, zástupci okresu i města. Po projevu každý pilně prohlíží vystavené exponáty, zejména pak bývalí členové, dnes už vesměs otcové rodin,kteří s námi začínali jako žáci ze základky. "Hele, to jsme byli my, pochechtávají se nad dobovými fotografiemi, radostně se hlásí ke starým loutkám i k Očarovanému vozíku, který jsme tolikrát hráli. V přísálí Hornického domu je slavnostně prostřeno, občerstvení zajistil důl Dukla. Po dohodě s režií se vytrácí Hubert Rychlík, náš zvukař a do zákulisí volá jednoho loutkáře po druhém. Nikdo nesmí prozradit, co tam dělal. Hubert totiž natáčí odpovědi na otázku: Čím je mi loutkové divadlo.

Dokument je u něj nadále uložen. Potom je z garáže vytažena naše scéna a my tu vytváříme zvláštní představení. Již dříve náš šikula vyrobil veliká vahadla a na nich jsou teď přivázáni Pepík a Helmut. Nahoře jsou vodiči a společně vytvářejí scénky našich dávných počátku, kdy jsme se učili vodit. Podklesávají v kolenou, podávají si nohy místo rukou, zamotávají se do provázků a obecenstvo strhnou k nevázanému smíchu, nadšenému potlesku a volání umíííí.

    Divadelníci nezůstali pozadu a nacvičili Červenou Karkulku, kdy Karkulkou byl Vašek Hajšman. Všem přítomným pak byly rozdány lístky s anonymní soutěží na pojmenování našeho souboru. A opět se ozývá veselý smích, když je čten název "Tkaničkář" nebo např. Sčotkuč, který obsahoval začátek jmen zakladatelek. Zvítězil název Kahánek. Před dvaceti lety jsme se narodili, po dvaceti letech jsme dostali jméno. Na poslední chvíli píše fixem Líba Zajíčková odehraná představení, přesně rok za rokem Je jich úctyhodné množství. Pozdě večer se rozcházíme, ale v oslavách pokračujeme, protože chystáme galapředstavení.

    Před jevištěm stůl, malá Janička přináší ubrus a kytičku, zapálíme svíčku na paměť všech, kteří se nedožili, malá šárka přednáší básničku o Kahánku, kterou složil její táta Hubert, vystupuje i malá Evička, pro kterou Hubert složil písničku. Jsou tu výstupy z našich her, opět navazujeme Helmuta s Pepíkem. Na oslavy přijíždí náš Vašek se svým synkem, a nic netuší, když ho usazujeme v hledišti před scénkou "Jak pejsek s kočičkou prali prádlo" ho před dětmi vyvoláme, zaženeme do zákulisí a on po letech opět navléká na ruku kočičku a hraje. Je šťastný a my s ním, i když jsme ho v kritické chvíli nechtěně polili vodou. V tom ruchu a shonu jsme si také vzpomněli na naše malé loutkaříčky. Pletou se nám při zkouškách, někdy i zlobí, protože na ně nemáme čas, musíme je nějak odměnit. Ze dvou litrů mléka zaděláme doma na amolety, těsto přitáhneme do loutkárny a na vařiči pečeme.

    Ostatní s dětmi dovádějí na sále a když, je upečeno, Pepík uvaří čaj, děti si stoupnou do fronty a hody začínají. Oslavy skončily, pracujeme dál. Už před lety jsme hráli v Krajkové, jednou doslova svolávali publikum s trubkou; a bubnem. ale to už je dávno, též je pozveme do Habartova. V propagaci nám pomáhají ženské ze sklárny, které zajistily i autobus,, takže v hledišti zasedly děti nejen z Krajkové, ale i z Doliny a Libnova. Obětavý řidič je pak večer rozvážel. Děti jsou nadšeny, zdá se, že většina vidí divadlo poprvé. Pro ně neexistuje jeviště s oponou, ale "okýnko se záclonkou, jak jste tam svítili." Hrajeme pro ně Kašpárkovy obrázky a přidáváme Káčátko s živou herečkou, která usne a děti ji mají probudit. Reakce: "My tak řvali a ona ne a ne se probudit." Publikum se nechce rozejít, přidáváme ještě soutěže. Tak dlouhé představení jsme ještě nehráli. Obdivuhodná však byla dlouhá pozornost dětí.

        Kačátko hrajeme i pro habartovské děti, baví se děti i dospělí. To už studujeme další loutkovou estrádu s živou herečkou a do pohádky Jak šel Honza na trh vyrábí rodina Herzigova vykotlanou vrbu. Děti soutěží nejen s nafukováním balónků , loupání brambor a strouháním rohlíku, ale i "kdo se dříve oblékne. Na jevišti se kluci svléknou do půli těla, zamotáme jim všechno do jednoho chumlu a, na dané znamení vyběhnou a hledají své svršky. Malé děti zpívají, každým si odnese nějakou drobnost. Pro důchodce je připraven společenský večer a loutkáři zde vystupují.

    Kromě jiného jsou tu oba šašci, kteří se rozhodnou, že už nebudou vystupovat pro děti, ale založí hudební skupinu a "čím víc řveš, tím je to hezčí." Nemohou se už přece jmenovat Bimbula a Bambula, ale dávají si různá anglická jména, opatří si paruky s dlouhými vlasy, usoudí,, že je třeba žvýkat, aby vypadali světově a už spustí své: "Umcaj,, umcaj, umcaj." Na závěr je vyžene vedoucí Hornického domu, který pořad konferuje a po kterém chtějí odměnu se všemi možnými i nemožnými dietami.

Na estrádách vystupují i naši malí loutkařící, musíme si přece zajistit pokračování.

V roce 1975 vstupujeme do další dvacítky a nacvičujeme další loutkové estrády. Protože chceme, aby se děti naučily poslouchat hudbu a zpět, opět tu s námi vystupuje dětský pěvecký sbor. Když přijely děti z Krajkové sotva je autobus mohl pobrat. Předešlí totiž vyprávěli svým vrstevníkům, co se dělo při, jejich poslední návštěvě a tak zlákali další. Byli tak tiší s pozorní, že jsme v zákulisí uvažovali, jestli snad neodešli.

    Autobus pro Bukovany se znovu 2x otočil,ale spolu s hodnými přijeli i dva zlobitelé s jeden z nich musel za dveře. Lojza Dupálek znovu sleví úspěchy, dupe a děti zpívají. Na okrese byla vymyšlena vtipná soutěž mezi městy a součástí je také kultura. Byli jsme na vystoupení vybrání s zvolili jsme hru Kuťásek a Kutilka. V roli vypravěčky vystupuje malá Inča Zajíčková a dospělé publikum se chová přesně podle jejích pokynů. Dělá budíka, pokřikuje na loutky a nakonec i cvičí.

    Poslanec České národní rady, který byl přítomen, o přestávce konstatuje:''Kdyby mi někdo řekl, že dva hadroví panáci a jedna malá holka mne přinutí dělat dřepy, nevěřil bych. A přece jsem je dělal. A rád / 1. kolo bylo v Lokti a my tam velice uspěli. Další kolo je v Habartově a loketští vyhrožují, že u nás cvičit nebudou. Prý jsme tím tělocvikem 1. kolo vyhráli. My ovšem jejich tělocvičení nepotřebovali, chystáme novou scénku. Parafrázovali jsme totiž Čapka - Pejska k a kočičku; co mají prát prádlo. Pejsek nechce nosit vodu, je unavený z práce, to není jako kočka, která sedí u díry a čeká, až vyleze myš. Pejsek hlídá jak ostříž, zvlášť když jde mistr na pivo. Ale když mistr řekne, že přijde kámoš, tak zaleze do boudy hlavou napřed a nevidí, neslyší. Jako tuhle s tím cementem. Vodovodní pumpa skřípe a pejsek závidí Amidorovi od vedle, kde mají vodovod. Kočka jízlivě připomene, že Amidor neleze do boudy hlavou napřed, ale natáhne pracku a ptá se, co zato. Amidorka má nový kožich, Punťa Trabanta, Punťovka klobouk a tak ti dva vrší na jednu kupu vlastnictví, majetek a když jim z necek začnou vylézat bubliny, naštvou se, vodu vylejí a konstatují, že to od nynějška budou dělat tak, jako ti od vedle. Natáhnou pracku a .... Zatáhli jsme velkou oponu a obecenstvo si najednou neví se scénkou rady.

     Tleskají i netleskají. Na scénu přichází Jana, která cosi šije na maňásku a spolu s ní je tu velký pes a vyje, protože si neví rady s počínáním těch předešlých. Jana mu vysvětlí, že se shlédli v počínání některých lidí kteří jen v nahromaděných věcích vidí smysl života. Ale pes Baryk pořád nechápe a raději jde do boudy, Hubert vzadu pustí znělku večerníčku, na scénu přibíhají naši malí loutkařící, ale Jana je posílá zpět za večerníčkem. V ten moment jsme za Janou doslova vypustili její nejmladší Lenku, která si to po kolínkách metelí za svou mámou. Ta ji zvedne do náruče a ztichlého hlediště se zeptá: "Lidi, řekněte, co to je smysl života." Hlediště se může utleskat, sem tam někdo rychle shání kapesník a my jsme byli v kultuře opět první.

    Později nám zástupci města odevzdávají stříbrnou plaketu, jako uznání za naši práci. Pozvali jsme školní družinu tentokrát na jeviště, kde seděli jako v hledišti. Zúčastnili se s námi stavění scény i přípravy divadelního představení. Nápad se ujal, takže jsme vzápětí pozvali i další družinu. Hrajeme Kuťáska, hrajeme hově nastudovaný Čertí mlýn, přivážíme opět děti z Bukovan a z Krajkové. Místo obvyklého výletu se stany navštěvujeme v Praze profesionální loutkové divadlo Sluníčko s exkurzí do zákulisí. Rok 1975 je u konce.

Rok 1976 - 1981

    Radostně nás vítaly děti v mateřské škole, kdy jsme k nim přinesli svoje loutkářské potřeby a hráli přímo u nich. Nezapomenutelné bylo pro nás představení pro děti z Chlumu, které k nám přišly pěšky. Oprášili jsme svou starou pohádku "Kdo má pravdu" a roli kuchtíka hrál tentokrát s loutkami živý herec Helmut a když další živý herec coby dr. Uzenáč vybíhal z hradu přímo mezi dětmi, byl vítán bouřlivým potleskem. Další představení pro děti z Bukovan a Krajkové je už naší tradicí. Že jsou loutkáři koumáci, předvedl i Karel Herzig, když na ocase jeho čerta balancoval pinponkový míček. Doma s ním trénoval tak dlouho, až se výkon povedl. Žasli diváci, žasli jsme i my. Opakujeme několikrát představení na jevišti a začínáme trénovat výpravnou Zlatovlásku, která se nám překulí do dalšího roku.

     V roce 1977 nám Zlatovláska dala zabrat. Naši vodiči však rostou) Hráli jsme se závěsnými loutkami a sloužící Jiřík nejenže přinesl králi talíř s rybou, ale ještě uměl nalévat pohár. Principálka spolu s Helmutem jsou naši nejlepší vodiči. Krajková a Bukovany jsou už stálými hosty. Zajíždíme nejen do nemocnice, ale tentokrát také do Lomnice a Oloví. Naše estrády se opět skládají z krátkých pohádek, soutěží apod.

    V roce 1978 s estrádami pokračujeme, ale také nacvičíme pohádku Hračky na cestách, pro které bylo nutno vyrobit různé rekvizity. S dalším představením zajíždíme tentokrát do Bukovan a Lomnice a hrajeme pro ně zdarma. Rok 1979 je vzpomínkou na 25 let naší nepřetržité práce.

     Znovu pořádáme v Hornickém domě výstavu, znovu sháníme fotografie i listinný materiál, zveme své příznivce i bývalé členy, výstavu pak shlédly všechny třídy našich škol. Ale nebyly jen oslavy, nastudovali jsme také novou pohádku Jak Honza dostal Kačenu a Pejska a kočičku jsme sehráli tentokrát v komplet provedení, t.j. od mytí'podlahy, přes panenku, co tence plakala až k uplácanému dortu. Míček Flíček zastává milovanou pohádkou a celé hlediště si už zpívá s námi:"Máme buben s flašinetem.

        Vystupujeme v Domě pečovatelské služby v Habartově, opět startujeme s naším vozíkem a pohádku zde ještě doplníme písničkami a recitací. Jsme dojati, když tu "Cestičku k domovu" recitují společně s námi - básničku si pamatují ještě ze školy. Zvláštního setkání jsme se dočkali v Domě pečovatelské služby v Kynšperku. Tamější obyvatelé se vraceli z vycházky a museli jsme chvíli počkat. Potřebovali se totiž upravit, nafešákovat, vždyť jdou přece do divadla. Hráli jsme ve větším'obývacím pokoji' a v hledišti s ostatními pan Sedláček, který nám v našich začátcích tolik pomohl při stavění divadla. Před lidmi jsme ho oslovili, veřejně poděkovali zato, že jeho práce muže žít stále dál.    

    Tentokrát byly slzičky na obou stranách. Opět za námi přijely Bukovany s Krajkovou a když končil rok my hodnotili, rozhodli jsme se, že v dalším roce se zúčastníme loutkářské přehlídky v Horním Slavkově. V minulosti jsme pořád váhali, poněvadž jsme s přehlídkami neměli dobré zkušenosti. Ale co bylo - bylo, zkusíme to.

    V r 1980 jsme tedy poprvé po dlouhých letech jeli soutěžit. Oprášili jsme pohádku Kdo má pravdu, nazvali ji Podivným královstvím a doplnili ji o dva živé herce. V pozdějších letech byla tato praxe v loutkových divadlech běžná, ale my jsme přišli s tímto nápadem v amatérském podání poprvé. Porota se tvářila nedůvěřivě, ale celkové prostředí nás zaujalo natolik, že jsme se sem po několik let vraceli. Po počáteční nedůvěře získali jsme zde ocenění za režii.

    Náš soubor se už v té době dělil na Kahánek /dospělí/ a Kaháneček, který byl většinou složen z dětí našich loutkářů. Také zde vystupoval, byl odměněn věcnými cenami a porota zejména vyzdvihla jeho pěkný dětský projev. V Domě pečovatelské služby vystupovaly oba soubory, dětský i dospěly a zejména děti tu byly přijímány s dojetím. Není divu. Za mnohými obyvateli přijíždějí jejich potomci pouze v době, kdy ti staří berou důchod. Nastudujeme Veselou kapelu a Červenou Karkulku, na vystoupení nás zvou i místní včelaři, když v kavárně na náměstí schůzují.

    Dětský soubor odměníme exkurzí"do krajkovské sklárny a když se překulí rok, studujeme novou pohádku Kočičky z Podmáslové ulice,,ke které vytvoříme plošné loutky koček. Přivítáme hosty z Březové, kteří tu hrají s marionety pohádku Kašpárek a čaroděj. Na vystoupení nás zve místní statek a Domovní správa, účinkujeme také v Citicích pro zaměstnance šachty a jejich děti. Dostali jsme darem loutku pštrosa a spolu s Dupálkem je tu další číslo - pštrosí tanec. Na Slavkovské hry jedeme s Kačátkem,- jsme oceněna diplomem a věcnou cenou. Na Slavnosti loutek dětských souborů sehrál náš Kaháneček pohádku Jak kohout přelstil lišáka. Řidič šachetního autobusu pan Bubeníček je náš kamarád, který nám ochotně pomáhá skládat a nakládat loutkářský majeteček při zájezdech, Zúročili jsme, svoje chemlonové počínání představením Vrabčí škola, při kterém účinkují naše děti, na scéně jako vodiči i mluvicí zároveň . Soubor měl v r. 1983 8 dětských členů, 3 mladistvé a 8 dospělých.

    V roce 1984 jsme znovu pořádali výstavu o své práci, vždyť už jsme dovršili 30 let své činnosti. Při společném posezení byly provedeny ukázky z našich her, kdy se doplňují oba soubory. Nastudovali jsme pohádku Kouzelný vláček, kdy jsme zas vyráběli další rekvizity. Sehráli jsme ji ve Slavkově -viz prii. č. 6 a 7. Dětský soubor nastudoval pohádku O koťátku které zapomnělo mňoukat, dospělé uvedlo Krakonoše. Před vystoupeními v Domě pečovatelské služby opět studujeme staré čítanky a pro staré lidi z nich vybíráme ukázky. Když odcházíme volají na nás: "Přijeďte zas.." Na naši oslavu přijel opět z Ostravska náš Vašek a také Míra z Děčínská, kterému se splnil sen, je opravdu námořníkem, leze po skalách a vede mladé k turistice. Jek ten nám v divadle chyběl! I tu nejzamotanější loutku dovedl rozmotat i během představeni, nehledě k jeho dalším kvalitám. Sezóna byla nesmírně těžká pro naši režii. Na skále se jim zabil jejich syn Ctibor.

    V roce 1985 nám dětské obecenstvo maluje obrázky, které vystavujeme ve vývěsní skřínce u kina. Na slavkovskou přehlídku chystáme pohádku Ťupínek a vymýšlíme na ni velké maňásky, které nám obětavě ušije paní Jandová že sklárny Krajková. 2. třída má v osnovách Micka, tak jsme jim ho na jejich přání sehráli. Dovezli jsme děti z Krajkové, hráli jsme v Rotavě, a znovu v Citicích. Pro rodiče členů našeho divadla, jsme uspořádali posezení s ukázkami našich her. V dopoledních hodinách jsme hráli pro mateřské školy a pro Panenku jak tence plakala/ jsme uspořádali sbírku hraček pod heslem "Každý přines, co doma máš." Sebrané hračky pak přinášejí pejsek s kočičkou své panence. Po několikrát také dojíždíme s představením do Dětského domova ve Slavkově.

    Z úst ředitelky se pak dovídáme o smutných osudech umístěných dětí. Také sem jedeme na soutěž se svým Ťupínkem. Loutky jsou krásné, jen vodění málem za trest, kdy jedna ruka spočívá v hlavě loutky a druhá v její pracce. Ale Honza s Petrem a Veronikou, která vodí lišku, se činili jak mohli. Získali jsme tu dobrého kamaráda i učitele, hledáme nové talenty, abychom si zajistili dorost, ale jak zjišťujeme, velkou slabinou dětí je dnes čtení a přednes. Ve Slavkově vystoupil i dětský soubor s pohádkou Jak se lenost nevyplácí a byl odměněn pohádkovými knížkami.

    Ukládám získaný diplom za Ťupínka a hrajeme dál na domácí i cizí půdě. Ale když nám postupně naši diváci odjíždějí na školy v přírodě, naše hlediště řídne. Do Slavkova jsme jezdili rádi. Pěkné, čisté prostředí tamějšího kulturního domu, postupem let dobrá organizace a vřelé přijetí , nocleh v hotelu Tatran. Porota byla po několik let skoro stálá, takže jsme se navzájem poznávali. Některé souboru byly bohatě dotovány, jiné vařily z vody. Pamatujeme na jednu Kraslickou přehlídku, kdy Jeden z krajských Souboru uvedl že jeho dekorace včetně režie byla dílem profesionála a sehrané představení tak představovalo tehdejších 25.000 -Kčs.
    Kampak na ostatní, kteří pracují systémem poraď si jak umíš.

    Přehlídka ve Slavkově začínala přijetím v obřadní síni města, místní zpěvák zazpíval „ Ty slavkovské stráně“ a my se rozběhli hrát. Už dávno nebylo hlediště prázdné, vždycky bylo pro koho hrát, Když jsme šli do další soutěže vyrobili jsme pro Ponocného a strašidlo rourové loutky. Vyžebrali jsme v textilu roury na natáčení koberců Hubert vymyslel a zajistil držení loutek, přibyly ksichtíky a oblečení a loutky byly na světě. Porota náš experiment nadšeně přijala,dostali jsme věcnou cenu a diplom jen nám vytkla, že loutky neměly ruce, poněvadž jsme využívali vlastních. Pohádku jsme hráli doma i pro další děti, ale málo platné, děti vřeleji přijímají tradiční postavičky. Pro Hračky na cestách zhotovil nový člen, šikovný Verner, světelný pás pro cirkus, který završuje poslední jednání. Opakujeme některé své hry, ale málo platné, nejvíc milují dětí Ťupínka. škoda, že se nám paní Jandová odstěhovala . Druhý odstraněný zápis v kronice lze jen komentovat rčením nač ohřívat starou polívku.

Rok 1988 - 2003

    Pro Slavkovskou soutěž jsme vybrali pohádku Rozhádaná písmenka. Bylo třeba nejprve poshánět polystyren a trpělivě vyřezávat velká písmena. Při té práci vznikal v šatně nepředstavitelný - nedá se to povědět jinak, binec. Z překližky byly dále vyřezávány obličeje žáků, které pak sloužily jako masky pro živé, herce. O radu jsme poprosili loutkáře pana Hrubého z Plzně, který se nám obětavě věnoval a jednu neděli za námi přijel.

     Zkoušeli jsme celý den a pro všechny jsme připravili pohosštění, abychom se nezdržovali odchodem na oběd". Postupně se rýsovala pohádka o vzpouře písmen v abecedě, takže se na scéně objevovala slova jako kibule místo cibule, cabička místo babička apod. Představení se nám povedlo, a byli jsme doporučeni do krajského kola v Kraslicích. Všechny soubory byly vyzvány, aby na večerní posezení připravily nějaké vystoupení. Učinili jsme tak jen my a březovský soubor.

    Znovu jsme navázali na velká vahadla dva živé herce, do rukou člena poroty pana Vidlaře jsme předali text a prosili ho, aby se ujal režie a mluviče obsadil z členů poroty Stručně řečeno, byla to taková legrace, při které se bavili všichni. Odjezd na přehlídku do Kraslic byl svízelný, nepřijel pro nás autobus. Nakonec se smilovali loutkáři z Plzně, kteří nás dopravili. Krajské porotě se pohádka moc nelíbila, i když jsme odtud odjížděli s diplomem, ale nám se zas nelíbilo její rčení, Že v dnešní době jsou už marionety loutky překonané, nehratelné. Naše režie vytáhla do boje a porotě připomenula divadlo Spejbla a Hurvínka, kdy o těchto dvou závěsných loutkách se vyjádřil

Sergej Obrazcov: "Mockrát jsem viděl hrát lidi jako dřeva, ale ještě nikdy dřeva jako lidi."

    Doma jsme uskutečnili Besedy pro třídy, které měly v osnovách loutkové divadlo. V roce 88 jsme vystupovali kromě Slavkova a Kraslic pouze na domácí půdě, protože příprava soutěžního představení zabrala mnoho času a na další aktivity nezbývalo

    V roce 1989 jsme pro Slavkov studovali pohádku švec a čert s živým hercem -šárkou, která byla odměněna za herecké ztvárnění postavy. Naše práce byla v tomto roce často zabržděna, tu odchodem studujících člena na bramborovou brigádu, nebo školami v přírodě, nemocemi apod. A také schůzemi, vždyť byl rok 1989 - předěl politického systému. Poněvadž uplynulo 35 let od založení souboru, uspořádali jsme opět tradiční výstavu včetně posezení. Na slavkovské přehlídky jsme chodili velice rádi, ale přec jen jsme se trochu zamýšleli nad tím, jestli jejich náročná příprava není na úkor našich vlastních diváků.

    Rok 1990 byl posledním rokem slavkovských přehlídek. Pan Hrubý nám poslal pohádku O třech prasátkách a my ji určili do Slavkova. Ale kde vzít ta prasátka? Obětavý Verner se uvolil, že je doma vyrobí. Principálka se vydala na žebrotu do místní Tosty, odkud získala různý materiál z odpadu. Jen z úst Wernerovy maminky víme, jak jejich pokoj vypadal při výrobě, řezání apod.

    Režii jsme pak svěřili Petru Nejedlému, mladému členu souboru, dětský soubor nacvičil Pohádku z kůry. Porota pochválila snahu mladého člena, poradila při výrobě loutek a my odjížděli s novou chutí do práce. Nastudovali jsme novou pohádku Kašpárkova kouzelná kniha a na požádání vedoucího závodního klubu jsme začali připravovat tribunový pořad o práci loutkového divadla, který byl pak uváděn v Sokolově. Domnívám se, že u Huberta je uložen zvukový zápis. V roce 1991 zjišťujeme že Slavkov opravdu končí.
   
     Chybí finanční prostředky. Řada souborů se rozpadla. Dostali, jsme sice pozvání na přehlídku v Plzni, ale pro současné složení souboru jsme se nemohli zúčastnit stěhování, vojna a různé soukromé starosti způsobily, že nám odešli někteří dobří členové a my jsme kolektiv dávali pracně dohromady.

    Rok 1991 byl také rokem pravdy, kdy se principálka poprvé dověděla, proč v minulosti docházelo k určitým střetům mezi souborem a vedením Hornického domu. Vyskytli se totiž našeptávači kteří varovali před působením Sčotkové v Kahánku.
    Vždyť byla vyhozena ze strany i z národního výboru, je nebezpečí, že tu studuje protistátní hry vystupuje před dětmi apod. Tehdejší vedoucí byl proto ve střehu a podle toho se souborem jednal. Později se to jaksi urovnalo a teprve teď promluvil. Ano strašně to uráží i po těch dlouhých letech, ale na druhé straně nechci, aby se to nejdřív náznakem a pak přímo na rovinu objevilo v kronice.

    Nekrmily jsme tím s mou sestrou soubor ani tenkrát, nebudeme krmit ani v letech příštích a budoucích.
    Trojí odchod ze života lecos smazal, mažu i trojí zápisy v kronice a tečka.

    Během let jsme měli v Hornickém domě vzácné příznivce. Míru Kohouta, Lojzu Glose, paní Bednářovou . Pomáhali nám jak jen mohli všichni tři byli postupně nepsanými členy našeho souboru. I na pana Rudišara je třeba vzpomenout. Byl správcem hornického baráku, občas nám vynadal, když myslel, že zasloužíme, ale presto nad námi držel ochrannou ruku. Zvedli jsme vstupné na 3,- Kč

    Po úbytku členů horko těžko hráli. Ale pokračovali!!! Tradičně jsme doprovázeli své vojáky na vojnu putovním maňáskem švejka, ale zaměřili jsme se také na legrácky při svatbách svých členu. Po obřadu dupala na náměstí Eva Fiedlerová s Lojzou Dupálkem, její ženich tančil se pštrosem a my k tomu zpívali' "Pec nám spadla." Janě Kassové jsme přitáhli kočárek s miminem . Dalo nám práci nejen sehnat kočár, ale ještě do něj vpěchovat Honzíka Kučerů jako mimino a Veronika jako šlapka se přihnala za ženichem a hledala otce. Petr Nejedlý měl svatbu v Sokolově, kluci vytvořili živého koně a v průvodu se k nám připojil i pan Hrubý z Plzně, bývalý člen poroty. Nezapomněli jsme na šárku, připomenutím Ťupínka, kdy její "nemám rád mrkvovou polévku" vešlo do našich dějin.

    Naposledy byla Veronika, kdy už přišla jen režie s principálkou a za Honzou Kaškou jsme posílali malý dárek. Do souboru přišli noví členové, tři Martinové a jeden Tomáš. Jeden z Martinů dostal přízvisko "dlouhý", abychom, si je nějak odlišili. Druhý Martin byl prostě Macek. Na Svět přišla Pohádka o obrovi, kdy živý herec Honza přijel na skejťáku a k pobavení a úžasu dětí v hledišti jednoduše z přísálí. Opakovali jsme i starší hry některé v nové úpravě a slavnostně jsme otevírali naši novou scénu. Lojza Glos přišel na nápad zabudovat z přísálí Hornického domu do naší garáže okénko, které jsme jen otevřeli a po úpravě našeho pojízdného monstra bez těžkého zajíždění a vyjíždění mohli rovnou hrát se závěsnými loutkami.

    Potřebné manuální práce povětšinou zajišťují Hubert a Helmut. Znovu hrajeme dopoledne pro mateřské školy a odjíždíme také do Lomnice, kde si nejdřív musíme řádně uklidit jeviště, abychom tu mohli účinkovat. Zásluhou vedoucí Hornického domu jsme nejprve odjeli do Kynšperka na jakési předkolo, poněvadž naše režie tam na pozvání Lidové školy umění přednášela o loutkovém divadle. Druhým kolem pak bylo'představení v Kynšperku s oblíbeným Ťupínkem. Naše vstupné se od kdysi nepochopitelných 50 haléřů postupně zvedlo ha ustálenou pětikorunu, ale v Lomnici i Kynšperku jsme hráli zadarmo.

    Ani další soutěže v Plzni jsme se nemohli zúčastnit, opět z finančních důvodů, ale navíc jsme v poslední době hráli většinou s marionety, abychom využili získanou novou scénu a děti na ní zvykli. Táborák na konci sezóny jsme tentokrát nepořádali u Jany a Helmuta, poněvadž si jejich sousedi stěžovali na kouř. Zásluhou Huberta jsme se sešli areálu hasičů. Výlety na Hracholusky jsou už minulostí. Závodní klub se rozpadl a výbor odborů z Dukly nám bezúplatně předává majetek loutkového divadla. Zatím budeme dál hrát v Hornickém domě dokud nás tu strpí. Okresní kulturní středisko, které pořádalo v minulosti loutkářská školení jak na vedení loutek, tak i na mluvené slovo, několikrát i zájezdy do profesionálních divadel s prohlídkami zákulisí, bylo zrušeno, musíme spoléhat ha vlastní síly a čerpat z toho, co jsme se naučili.

        Děti nastudovali pohádku O kocouru Mourkovi, kterou,režíroval mladý Tomáš Hudlička, chlapec který s námi chodil už od l.třídy, nesmírně šikovný, který končil v době, kdy odcházel na studie mimo město a okres. U Perníkové chaloupky se objevil oheň a tu se velice vyznamenala režie, která místo slíbeného lihu přinesla omylem kapky na kašel. Jednou se u nás objevili šermíři a navrhli, abychom s nimi Jeli vystupovat do Karlových Varů. V Poštovním dvoře, kde Antonín Dvořák poprvé uvedl svou symfonii Z nového světa, jsme teď poprvé účinkovali my s Ťupínkem. Živáčka tu ztvárni i Kuba Sýkora, ale problém spočíval vtom, že jsme byli doslova obklopeni obecenstvem zepředu i zezadu. Kuba nastupoval středem diváků a pokyn k nástupu dostal od režie nikoliv nad hlavami, ale skulinkou mezi nohama přihlížejících. Našil se však zlobítka, která tahala během hry Ťupínka za uši a bušili do malého pejska.

    Když jsme však dohráli, přistoupila k nám při balení a skládání starší manželská dvojice a vřele nám poděkovala za náš slovní přednes. To byla odměna! Na odměnu, kterou nám slíbili šermíři jsme dávno zapomněli a přesto na závěr sezony jsme dostali 1.905,-Kč. Soubor se rozhoduje jak s penězi naložit. Rozdělit mezi účinkující? Schovat! Rozhodl soubor a tak byla částka odevzdána naší pokladní Janě, které říkáváme strážce pokladu.

     Na závěr sezony jsme opekli buřtíky na zahradě Jany a Helmuta, sousedi už neprotestovali, takže jsme opustili pohostinné místo u hasičů. Ti se ostatně už dříve zásluhou Huberta projevili jako kamarádí, když nám na víkend zapůjčili svůj rekreační objekt v Leopoldových Hamrech. V roce 97 přichází další manželská dvojice šindelářovi. Oba vodí. S Jirkou nám přibyl tolik potřebný mužský hlas a Jiřka se ještě navíc projevila jako velice schopná a nápaditá švadlena nejen při oblékání loutek e v pozdějších letech jako aranžérka při výzdobě divadla a pořádaných výstavách. Dětský soubor se rozrostl, ale s některými byla těžká spolupráce. Když se mi chtělo přijít, na zkoušku, tak přijdu, když nemám náladu, nepůjdu. Trpěla tím práce i ostatní děti, které svědomitě chodily. Nakonec jsme se s některými raději rozloučili, i když nám bylo líto, že ztrácíme pár schopných talentů. Byli mezi nimi i dobří zpěváci - doklad uložen u zvukaře Huberta.

     Ten také vyjednal představení v Bukovanech, kde jsme se setkali s nabitým sálem a skutečností, že se na všechny ani místa nedostalo. Spolu se svou ženou oslovili také Domov důchodců v Pochlovicích, kam jsme odjížděli zásluhou pana Buriane a Brenkuse. Protože bylo kolem Velikonoc, oslovili jsme školní děti, které nám vyrobily malované kraslice. Kuba je nesl v nůši a byly pak rozdány všem obyvatelům. Mezi ležící chodila pak Marcela se šárkou se svými holčičkami a rozdávaly i tady. Když jsme odjížděli, seděla jedna z babiček na chodbě a jako poklad držela v ruce naše vajíčko. /7/25/

    Doma jsme sehráli představení ve prospěch vyhořelého chebského divadla /7/27-28/ Naše šašky už představuje delší dobu už nová dvojice – Marcela a šárka. Ti slavili úspěch i na představení pro Baráčníky. Ti se o nás dověděli a my znovu hráli pod širým nebem, tentokrát s velkým úskalím. (Větrem poražená scéna, pouliční hluk). Nastudovali jsme Veselá medvíďata, tentokrát s velikým smutkem. Loučili jsme se s Tomášem Hudličkou, který s námi chodil od 1.třídy. Dobrý čtenář, vodič, svého času i režisér dětského souboru. Odchází na Hotelovou školu do Mariánských Lázní, u tradičního táboráku se, s ním loučíme.

     Nově jsme studovali oblíbené Káčátko, kde jsme pro muže z lidu získali Míru Sýkoru. V maňáskové pohádce švec a čert vystupují naši noví manželé šindelářovi, v pohádce ovšem jako Nitkovi. Načas je jejich původní jméno zapomenuto a jsou prostě Nitka s Nitkovou. Měli jsme také své jubilanty. Janě bylo padesát a Sčotkové sedmdesát. Obě jsme navštívili v jejich domácnostech /7/29, 7/30.

    Nová funkce v divadle se nazývá ohňař. Když totiž v Perníkové chaloupce strkají bábu do pece, pod jevištěm ohňař v kastrůlku s dlouhou rukovětí zapálí lihobenzin a vyšlehne plamen. Jen aby nám divadlo neshořelo.
    Už nemůžeme hrát s marionety s otevřeným oknem do přísálí. Je obsazeno kulečníky a automaty, takže jsme v roce 1998 hráli pouze s maňásky. Všechno je najednou jinak. Mladým maminkám občas stůňou děti, šárka čeká druhé miminko, dospělých je málo.

    V roce 1999 jsme vstoupili do 45. sezóny a bylo to nadále těžké. Rozpustili jsme dětský soubor, protože když jsme do nekonečna zkoušeli jedinou hru s přístupem když se mi chce, přijdu, když ne marně čekáte, došlo nám trpělivost. V minulosti byl dětský soubor naším zázemím, odkud jsme postupem let čerpali talenty pro dospěláky. Naše zkoušky byly často narušovány novým vedením Hornického domu kdy sál a někdy i jeviště byl obsazen pořádanými trhy.

    Bylo proto vyvoláno jednání za účasti města a bylo dohodnu to, že harmonogram našich zkoušek musí být respektován a vybrané vstupné už nebudeme odevzdávat Hornickému domu a budeme si je ponechávat pro vlastní potřebu. /7/38/ Abychom mohli opět hrát s marionety, musel Hubert s Helmutem opět přizpůsobit pojízdnou scénu, tolikrát už upravovanou. Znovu pracně vyjíždíme a zajíždíme. V souboru jsou teď členové, kteří nikdy loutky nevodili, nastává proto další učení. Scénu jsme mohli zprovoznit také díky tomu, že město zakoupilo novou oponu jeviště. /7/31-33-35/. Začínajícímu souboru v Praze 10 jsme poslali zásilku her a různých pomůcek. Před nastávající oslavou 45. Sezony zjišťujeme, že jsme od založení divadla sehráli 429 přestavení, která v průměru shlédlo 1200 dětí.

    Dohodli jsme se, že své jubileum oslavíme v restauraci v Částkově, protože Hornický dům byl už cizí.
    Zjišťujeme že v letech 71-99 jsme nejprve závodnímu klubu a pak restauraci odevzdali své vstupné ve výši 30.966,-Kč. S potěšením jsme přijali rozhodnutí města, které nám na oslavu poskytlo 5.000,-Kč. Dopravu zajistil Hubert prostřednictvím místních hasičů. Zúčastnil se starosta města, z městského úřadu paní Hudličková, přišel i náš Tomáš, kterého pořád počítáme jako svého člena, z Chlumu přijel bývalý člen Petr Nejedlý se svou rodinou, který přislíbil, že se do souboru vrátí. Marcela se šárkou přichystaly překvapení- opět byly navázány na velká vahadla. /7/37.36/

    Děti loutkářů malovaly obrázky o činnosti divadla, které pak byly odeslány na festival do Zlína. Bohužel, odezva odtud žádná, Zábava družně pokračovala, jen principálka odjížděla do nemocnice za svým těžce nemocným mužem a její sestra většinou proseděla venku se starostmi o sestru. Jedenáct souborových dětí, které často musí se svými rodiči do zkoušek, bylo odměněno malými keramickými zvířátky. Za zmínku stojí naše ohlášené představení v Bukovanech, kdy vinou tamějších pořadatelů o nás nikdo nevěděl. Režie sháněla děti na místním hřišti, Péťa pomocí rozhlasu, takže se sál nakonec naplnil a mohli jsme hrát.
       
    Ozval se náš bývalý člen Honza Kaška z Libochovic s tím, že bychom mohli hrát na jejích slavnostech. Podmínkou ovšem bylo zaslat tam předem klip ze zamýšleného představení. Porota pak usoudí, jestli nás příjme. Pojedeme, Sehrajeme Káčátko a Kašpárkovy obrázky. S videokamerou přišel mezi nás otec naší Veroniky pan Klíma a Libochovice s naší účastní souhlasily. Noclehy byly zajištěny v rodinném domku Honzovy matky a první představení jsme sehráli v dětském domově nedaleko Libochovic. Druhý den jsme hráli jedno představení pro mateřské školy v Zlibochovi a okolí, druhého pro nižší stupeň základních škol. Obě byla bouřlivě přijímána a vřelé poděkování učitelek byla naší největší odměnou. Navštívili jsme tamější zámek a jednu mateřskou školu, odkud jsme později dostali obrázky dětí z našich pohádek /8/10-12/

    Z města jsme dostali 5.000 Kč na cestovné a příspěvek ne novou aparaturu, vše v souhrnu 14.081 Kč. /8/1-2/. Před několika lety se plzeňský rozhlas dověděl, o našem souboru a při vysílání redaktor slíbil, že se k nám přijede podívat. Zůstalo při slibu, takže jsme do rozhlasu poslali dopis s pozváním, ale ten zůstal bez odezvy. Zahájili jsme jednání s pražským ekologickým centrem Toulcův dvůr a nabídli jim své vystoupení. K naší velké radosti přišla kladná odpověď /8/3, 4,15/Na závěr sezóny jsme se sešli ne zahradě Nejedlých na Chlumu a bylo tam tak pěkně, že se mladí členové souboru rozhodli, že tam pojedeme ještě jednou na začátku další sezóny, tj.. od září 2000 do června2001.

    Na vánoční posezení jsme v té době chodili do domku naší principálky. Její manžel zemřel, zůstala tu, sama a Hornický dům byl už v té době značně nehostinný. Hornický dům nedodržoval harmonogram našich zkoušek, stále více sál obsazoval trhy, navíc se tu téměř netopilo, zkoušeli jsme v zimě.

    Velkou pozornost jsme věnovali vystoupení v Toulcově dvoře v Praze /8/5/. Jeli jsme opět s Káčátkem a Kašpárkovými obrázky a získali jsme zajímavou zkušenost. Zatímco venkovské děti při tomto představení málem bourali sál, když spoluúčinkovaly, pražské děti, bylo dost těžko vyburcovat. Presto jsme se líbili, pořadatelé nám upřímně poděkovali a dál o tom svědčí korespondence i článek v novinách.
    Doma vznikla myšlenka zkusit vystoupení ve zdejším Ústavu sociálních služeb pro mentálně postižené děti. Zkusili jsme, vybrali jednoduché pohádky a byli jsme tu dětmi vřele přijímáni. Jirka šindelář přišel na další nápad - nabídnout představení loketskému hradu. Dojednal se starostou, poslali jsme dopis a představení Kašpárek a čert se uskutečnilo 16. a 17.12. 00 ne nádvoří hradu. Byl pořízen videozáznam a presto, že Kašpárkovi při hře upadla hlava, k všeobecnému veselí, byli jsme tu opět dobře přijati s příslibem, že příští rok nás čekají znovu. /8/6-9/

    Kolem Vánoc jsme opět doma u principálky, od lustru visí citáty z našeho divadla/jsou v příloze/V roce 2001 znovu studuje úspěšného Míčka Flíčka. Vylepšujeme putovní scénu i nové osvětlení, místo flašinetu vyrábíme harmoniku, Jitka maluje draky, abychom se nezdržovali. Nejedlých berou loutky domů a navazují je. Poprvé usednou u čtenářského stolu děti našich loutkářů a Kassovic vnučka Adélka, Kačka a Filip ještě neumí číst a tak se museli svůj text naučit zpaměti.

    K velké radosti po dlouhých letech propůjčil Hubert svůj hlas drakovi. Ztrácí zrak a ochotná paní Hudličková, která nám přepisuje texty na městském úřadu na počítači, jeho roli zvýraznila velkými písmeny. V souboru máme dvě Jany. Té mladší říkáme Jana-matka od doby, kdy chodila do zkoušek a malou Lucinku tu kojila. Ted jsme svědky zázraku. Lucka před námi poprvé vykročila. Petr studuje Perníkovou chaloupku, Jitka doma maluje na plátno, ale naše zkoušky čím dál víc narušují trhy. Nakonec byl pro nás vysloven zákaz vstupu na celý červen. 3/10. Opět bylo uskutečněno jednání, opět předán harmonogram zkoušek, ale bylo to jak plácnutí dlaní o rybník. Záměrem města je Hornický dům prodat a ke kinu postavit přístavek, kde Kahánek získá nové prostory. Posezení na Chlumu bylo ve znamení Helmutovy šedesátky a Chlumští připravili marionetovou scénku Začarované sedátko.

    Po uskutečněném jednání znovu malér při kterém jsme dostali nehorázně vynadáno, když jsme při zkoušce - ohlášené -dali stranou od naší garáže nakupené zboží, abychom mohli vyjet s naší scénou. Přišly zákazy – tu zákaz vstupu na 3 neděle, tu na 14 dní. Zkoušeli jsme v bytě Sčotkové, odjížděli hrát do Ústavu Sokolík a Habartov, také do Svatavy, opět se 15. a 16. 12. přesouváme do Lokte. /9/3-6/

    Hrajeme tu opět na nádvoří od 11. hodin, pak všechno uklidit, pokračovat od 14.hod. a druhy den znovu. Jsme zmrzlí jak drozdi a radostně přijímáme Janu-matku, která za námi přijela s teplými bramboráky. Na zimu jsme bohužel zvyklí z Hornického domu. Když jsme předčasem hráli pro mateřské školy, stěžovala si na zimu i přítomné učitelky. V nejkrutějších mrazech jsme zkoušeli bez topení, parketová podlaha v sále se na některých místech už bortí, rozbitým oknem táhne. Přesto hrajeme a sokolovské nemocnici odevzdáváme 1.000 Kč jako příspěvek na zakoupení magnetické rezonance.

    Není v naší moci, aby se v Hornickém domě zatopila a Jirka šindelář přišel na nápad nabídnout účinkování v sokolovském divadle. Vyjednal, přijali nás a ujistili, že s sebou nemusíme vozit zvukovou aparaturu. Jenže jejich zvukař nepřišel a nebyl k dosažení ani po telefonu, takže jsme museli představení pozdržet a Hubert se vrátil pro vlastní zvukařinu. Představení mělo veliký ohlas, když jsme po skončení pohádky předstoupili před děti s loutkami, div si nás nerozebrala. Jak jsme si v teple libovali! Hráli jsme také pro důchodce a po vystoupení nám manželé. Havlátovi darovali klávesy. Ted jen potřebujeme muzikanta.

    U ohně na Chlumu přemýšlíme, co bude dál. V naší 49. sezóně je Hornický dům prodán a nový majitel souhlasí s naším setrváním jedině za předpokladu, že město bude hradit otop. Město nesouhlasí, hledáme tedy, kam se vrtnout. Nakonec nám nezbývá nic jiného, než se odstěhovat do vybydlené Tosty.

    V říjnu 2002 jsme se stěhovali. Dostali jsme ultimatum do kdy máme zmizet, město zajistilo vybílení prostoru, který nám byl přidělen, ale už jsme nestačili časově uklidit, takže nezbylo nic jiného, než začít se stěhováním. Začali jsme brzy ráno a končili jsme až večer, jedna parta v Hornickém domě nakládala, druhá v Tostě přejímala. Jiřka přinesla z domova čistící prostředky, které však před Hornickým domem někdo docela sprostě ukradl. Pomáhali nám i bývalí členové - Eva přijela s vlekem, na závěr se dostavili i pracovníci Technických služeb. Vyklizené prostory jsme uklidili a s pocitem smutku zavezli svou pojízdnou scénu do garáže. Přestěhování nebylo možné. Zavolali jsme majitele a svoje bývalé prostory mu předali.

    Opět končila jedna etapa našeho loutkářského Života. Když jsme se večer v Tostě všichni sešli, padla na nás hrůza a beznaděj. Celá velká místnost byla zaplavena kulisami, loutkami, rekvizitami, skříněmi, regály, bylo třeba všechno roztřídit a zejména tu umýt. Přicházíme druhý den, v budově se netopí, neteče tu teplá voda, myjeme ve studené. 22 kbelíků padlo na nejhrubší úklid a opět pozdě večer jdeme domů. Jeden den si necháváme na oddych, abychom další den opět nastoupili. Mužská část staví do uklizených přilehlých prostor skříně a regály, kam putují naše rekvizity. Aby uvolnily sál k dalšímu úklidu. Naše děvčata se ujala rozdrbané opony z- Hornického domu, rozstříhala, částečně vyprala neodnesla do čistírny. Jiřka nastříhala a ušila závěsy na okna. Postavili jsme vždyť musíme odehrát naše představení jedeme opět hrát do Sokolova. Město rozhodlo, že zakoupí přímotopy, ale je tu elektrikář, musíme odevzdat klíče a nemůžeme sem.

    Unavení, hladoví a zmrzlí odcházíme do svých domovů. O něco později už se balíme na sokolovské vystoupení. i když tu ještě pracují elektrikáři. /9/12-29. /
    Uskutečnili jsme tu představení pro zdejší Ústav, které je naší generálkou před Sokolovem zjišťujeme, že nemáme dost židlí do hlediště a tak je sháníme, kde se dá, dokonce i od popelnic. V sokolovském divadle jsme byli jako v ráji, staral se o nás zvukař i osvětlovač, v hledišti sedělo jedinečné publikum. 0pět jsme hráli na loketském hradě na nádvoří nabaleni do svetrů, bund rukavic.

    Nádvořím procházeli naši čerti, kteří za bubnování zvali na představení. Uplatnil se i Hubertův vozembouch. Na přání mladých členů souboru jsme vánoční posezení uskutečnili Ve "své Tostě" ale zima byla tak velká, že jsme se brzy rozešly. Zjišťujeme, že, přímotopy nestačí a v zimě, tu pro děti, nebudeme moci hrát. Sociální zařízení je tu zdevastováno a myši nám začínají hospodařit v kulisách a i mezi loutkami. Okna nedoléhají, zakryli jsme je závěsy, ale opona má sem tam malé i větší dírky. Přikryli jsme je kulatými motivky, které naháčkovala principálka a která také upletla nátepníčky pro vodiče, aby mohli vůbec vodit s přemrzlýma rukama.. Zkoušeli jme tu vlastní pohádku jak si princ Hopsa hejsa nevzal princeznu Konvalinku z Lokte, na kterou se přišly podívat 2 zástupkyně města. Mrzly tu společně s námi a přišly na nápad přestěhovat nás do uvolněného pavilonu 2.mateřské školy.

    Zastupitelstvo záměr schválilo a před námi bylo další stěhování. Čekalo nás mnoho práce. Lépe vyhořet, než se stěhovat, jak se říká, ale představa, že budeme konečně v teple, dodala sílu. Stěhujeme za pochodu.
    V ambitu proboštví na Chlumu účinkujeme při tamější pouti a s Nejedlýma tu v proboštství chystají loutkářskou výstavu. /9/22-26. /
    Přijely s ji prohlédnout děti z Dasnic, pěšky k nám doputovala děcka z Kynšperku, přijel i habartovský ústav, provázeli jsme tu 3 kněze a řádové sestřičky, jen habartovské děti tu byly ojediněle. Dobrovolné vstupné , ve výši 2.240,-Kč .jsme; věnovali habartovskému ústavu.

    Při stěhování nám opět pomohly Technické služby a také dospělí Junáci, darem přijímáme další židličky a další kupujeme, šijeme potahy, stavíme a zdobíme divadlo a konečně 28.10.2003 hrajeme v novém působišti. Je nám tu krásně, jen se trochu obáváme,že se v budoucnu budeme opět stěhovat, protože.Mš bude i naše současné prostory potřebovat.
        Znovu hrajeme v sokolovském divadle, Předáváme kytic tamější pracovnici kulturního domu, která odchází do důchodu. Zjišťujeme, že není dobré hrát pro děti těsně před Mikulášem nebo před vánoci, protože dětí je v hledišti podstatně méně. Na svém novém působišti hrajeme, také pro habartovské děti. a tu cítíme citelnou mezeru, která byla způsobena odmlkou při trampotách v Hornickém domě a dvojím stěhováním. Některé děti se nám při pohádce válí po zemi těsně u jeviště, když druhy den uklízíme, nacházíme, v hledišti papírky i použité žvýkačky.

    Opět začínáme od začátku. Jirka vyjednal, další představení v Lokti, ale je prosinec, když odjíždíme, leje jako, z konce, chvílemi to namrzá a auty k hradu nevyjedeme. Všechno potřebné vynášíme z náměstí až na hraď a na nádvoří zjišťujeme, že se venku opravdu nedá hrát. Jednáme, s vynášením věcí nám pomáhají šermíři, kteří nám pak vyhlašují začátek představení. Je nám přidělena jedna z hradních síní. Po vyhlášení je sál doslova nabyt, děti nádherně reagují a poněvadž se ukázalo, že pro děti je lepší hrát uvnitř než venku, vyjednáváme tento způsob hraní pro ventrální další působení.

ROK 2004 – 2009

     Je začátek roku, scházíme se na povánoční posezení ve „svém“ a tu se dovídáme, bohužel jen z novin a plakátů, že koncem ledna hrajeme v sokolovském divadle. Nedá se nic dělat sokolovské děti nezklameme, i když nám chybí 3 členové. Vypomohla Jana, která byla delší dobu na svoji žádost nehrajícím členem. Jen začala číst, loutkáři začali na sebe obdivně pomrkávat-Jana prostě umí. Navzdory chybějícím dobře jsme zahráli.
     Hrajeme také pro Habartov a jak nám řekla jedna z přítomných babiček, která k nám chodívala jako dítě, byla doslova ohromena chováním dětí i dospělých, kteří nejen děti nenapomenuli, ale ještě se při představení mezi sebou bavili. šárka přivedla do divadla děti z družiny, aby jim přiblížila chod loutkového divadla.
    Uskutečnili jsme také představení pro středisko Junáka jako poděkování za pomoc, kterou nám poskytli při stěhování. Na řadu přišlo i zpívání s vozembouchy i Lojzou Dupálkem, vyzkoušeli si „Oře, oře Jan přiletělo k němu 9 vran.“Hlediště bylo zaplněno Junáky v krojích, kteří nám blahopřáli k 50. Výročí našeho divadla.

    Výročí jsme oslavili netradičně-návštěvou Spejbla a Hurvínka v Praze a vyjednali jsme si tu prohlídku zákulisí. /9/28-30/ Dopisovali jsme si také s Říší loutek v Praze, kde jsme byli kdysi na exkurzi,protože máme: potíže při shánění provázků pro marionety. Jak jsme si ověřili, stejné potíže mají i u Hurvínků. Začali jsme studovat novou pohádku vlastní výroby Jak si čerti stavěli tělocvičnu. Dala nám dost práce, nejen proto, že byla technicky náročná, ale občas někteří členové nedocházeli na zkoušky.

    Oslavili, jsme také Hubertovy narozeniny, neuvěřitelných 60. Nebyl jediným jubilantem. Principálce Kučerové bylo osmdesát. Na souborové výročí jsme také vzpomněli v tisku /9/31-32/, ve vývěsní skříňce jsme uveřejňovali výpisky z kroniky.
    Základní škola vyřazovala židle, takže jsme mateřské škole mohli zapůjčených 60 židliček vrátit. V květnu jsme opět stehovali divadlo do chlumského ambitu, kde jsme hráli se svými Čerty, Pro obě mateřské školy jsme uspořádali prohlídku divadla včetně zákulisí, připravili malý program, při kterém děti společně zpívaly a hrály na naše rytmické hudební nástroje, promluvily do mikrofonu a poslechly si malou pohádku. Sezónu jsme končili posezením u ohně na zahradě nových členů manželů Zapfových.
    V červenci jsme se dočkali nepříjemného překvapení divadlo navštívil zloděj a ukradl nám přístroj na výrobu kouře a mlhy, který jsme zatím stačili použít pouze jedenkrát. Všechny skříně byly zotvírány, dokonce i lékárnička zmizela i baterka, jen náplň do přístroje zůstala. Zloděj vnikl oknem, nebyl vypátrán.
    Další škoda vznikla na náměti, kdy byla vytlučena naše skříňka a ukradena odtud loutka Hurvínka. Zloděj byl dopaden, loutka poškozena a vrácena. Ne, nebylo to dítě, které zatoužilo po loutce, ale opilý muž, kterému bylo 22 let.  Sčotková se zúčastnila jednání přestupkové komise.

    Po prázdninách jsme nezačali úspěšně. U některých členů vázla dochvilnost a přesouvala se i na náš dorost. Čtenáře může nehradit záskok, ale vodiče jen těžko a když loutko vodí každou zkoušku někdo jiný, jde práce jak psovi pastva.
    Každým rokem si na nás vzpomíná Toulcův dvůr z Prahy, kde Jsme před několika lety hráli. Tehdy to klapalo, dnes to jde ztěžka. Nácvik jednoduché Zpívané pohádky se táhl neúměrně dlouho K nastudování dvou nových pohádek vůbec nedošlo. Ukradený přístroj byl nahrazen novým.

    Pro obě mateřské školy jsme sehráli další představení. Ukázalo se, že bude lépe hrát pro každou školu zvlášť, podlaha není zešikmená a děti, které sedí vzadu, špatně vidí. Další zkušenost. - nehrát v době, kdy se hraje kino. Zásluhou manželů šindelářových se v šatně objevily obrazy, které namaloval a daroval pan Váňa, pan Dvořák je zdarma orámoval.
    Slavili jsme také úspěch, děti se nám při představení neválí po zemi a při uklízení jsme našli pouze 1 papírek a jedno cukrátko. Dětem jsme chování v divadle připomenuli při třetím představení, setkali jsme se za to s kritikou jedné z dospělých, ale proč to nepřekousnout, když připomínka měla úspěch. Zkoušíme novou pohádku Medvědi na prázdninách, ale pro častou absenci vodičů nám to jde jak psovi pastva.Po velkém úsilí ji sehrajeme, došlo i na zpívanou pohádku Hračky na cestách a na některé opakování dřívějších pohádek. šárka přivádí do divadla své svěřence z družiny mládeže, kteří se u nás zúčastní zkoušky představení, do hlediště zasedli také Junáci, hráli jsme na hradu v Hartentbergu i v Lokti.

    V roce 2006 s námi hrají noví členové, někteří přišli už v předchozím roce, ale poněvadž jsou mezi nimi i žáci zdejší 2.Zš /někteří nám po ukončení docházky budou odcházet na učení a na studia / Studujeme hru Ponocný a strašidlo, uskutečníme výstavu loutek v našem hledišti a uspořádáme také zdařilou besedu pro důchodce. Nové Pohádky Kuťásek a Kutilka a Kotě stůně nastudovali Jirka a Marcela.
    Opět jsme vystupovali na Hartenbergu a na Bernardu. V měsíci prosinci náhle zemřela naše principálka Ludmila Kučerová. Obětavá, starostlivá padla jako strom v lese. 9/42/ šárka dokončuje studium na pedagogické fakultě v Ústí a svou závěrečnou práci "Rok v kroužku dětského loutkářského divadla" věnuje nejstarší člence souboru; Ta ji později ukládá do archivu divadla, protože by bylo škoda, aby upadla'v zapomenutí.

    V roce 2007 máme již novou vedoucí - šárku Maškovou, která s námi začínala jako dítě. Studujeme pouze jedinou novou pohádku - O statečném prasátku, jinak opakujeme již nastudované. Hrajeme také v Citicích, na Bernardu v červnu i v prosinci a na zahradě místního donu dětí s mládeže.
   
    V roce 2008 hrajeme několikrát v Habartově, opět v Citicích, na Bernardu dokonce pětkrát a také na Hartenbergu. Za zmínku stojí představení pro habartovský sociální ústav spolu se sokolovským ústavem Sokolík. Publikum bylo nesmírně vděčně, velice dobře se pro ně hrálo.
   
     Už užíváme, nové plakáty pro představení, opět zásluhou Petra Ondříška. Na popud zdejších Junáků jsme v Chodově sehráli představení O statečném prasátku, naše "šišlavka" se i tady velice líbila. Po představení se přišla podívat do zákulisí herečka karlovarského divadla a když uviděla souhru vodičů s mluviči, uznale prohlásila "Zlatá činohra." Zásluhou místní paní šedové jsme pomocí smlouvy o dílo získali dva nové maňásky - psa a kočku.
   
     Opravovala se střecha Mš a také našeho pavilonu, bylo nutno zakoupit folie a všechno zakryt pro eventuelní případ deště. Zásluhou Markových máme také občasnou fotodokumentaci. Náš soubor se totiž rozrostl, jsou tu noví manželé Markovi a přibyl nám i výtvarník Petr Ondříšek. Je to vynikající posila, kterou jsme už potřebovali jako sůl.

    Po rozpadnutí závodního klubu jsme byli několik let bezprizorní a teprve v tomto roce byly podniknuty kroky k ustavení občanského sdružení s názvem Loutkové divadélko Kahánek. Petr byl nejprve přizván jako poradce, ale vzápětí nato umluven a stal se naším členem. Pokladní zůstává Jana Kassová, vedoucí šárka Mašková, u místní spořitelny byl založen účet.

    Soubor se vlastně rozrostl o dalšího člena. V Hračkách na cestu poprvé četla Lucinka Trtílková, ano kdysi to malé miminko, které Jana-matka v zákulisí Hornického domu kojila. Má krásný přednes, který bohužel děti nemívají. Také malá Marková, která ještě chodí do mateřské školy, do mikrofonu recitovala a zpívala.
    Znovu máme dorost. S chutí jsme nastudovali pohádku Honza, čert a Kašpárek, kterou bylo třeba oprášit, ale zcela nově jsme studovali Začarovanou princeznu s živáčkem – Luckou. Inka Marková se ukázala jako kvalitní postrkováno, nedochvilnost byla již historií, takže práce šla rychle kupředu. Hubert-zvukař tak dlouho šťoural, až se mu podařilo zajistit 2 CD se zvuky, hlasy a hudbou. Je vůbec jedním z pokladů divadla, kde se objeví nečekaně koberec, lavice, rukodělné rekvizity, o zvukové technice ani nemluvě.

     Spolu s Arpádem tvoří předskokanskou dvojici, která přiváží a odváží všechno potřebné pro naše zájezdy. Spočítat, co všechno zajistil a vyrobil Helmut, opravu nelze. Sleduje tu topení, vodu i elektrický proud. Petr se zasloužil o naše vlastní PF a kalendář na rok 2009. Každý podle svých možností postrkuje práci kupředu a snad tu bude opět po několika letech dobrý soubor.

    V roce 2009 uplyne 55 let od založení souboru. Za tu dobu se tu vystřídalo postupně 89 členů, z toho 7 zemřelo, 4 jsou v Německu. Měli jsme také 21 velice aktivních spolupracovníků, 10 zemřelo. Nastudovali jsme celkem 127 pohádek, zčásti převzatých, nebo upravovaných, popřípadě vlastní výroby. Po mnoho let jsme pohádky přepisovali na stroji s kopiemi pro všechny čtenáře, teprve v poslední době nám práci ulehčil počítač. Kdepak by se nám snilo o WWW: kahanek.unas.cz To už je hudba dnešních dnů. Začátkem roku 2009 do divadla nemůžeme, jsou zde elektrikáři, kteří pracují na elektrorozvodech, nemůžeme tu ani zkoušet. Scházíme se proto v družině, kde se rozhodneme o sehrání Začarované princezny v místním kulturním středisku 19.2. 2009. Protože probíhá zápis do prvních tříd, dostanou od nás děti při zápisu pozvánky na představení, které zajistí Petr a o distribuci se postarají naši kantoři. Představení se skutečně podařilo a sál byl zase jednou plný k prasknutí.
    Sčotková připravila pro WWW historii divadla o třiceti stranách, také sepsala seznam všech 89 členů divadla a seznam všech her kdy hraných. Zajistila také přeložení pohádky Honza, čert a Kašpárek do německého jazyka, kterou nastudujeme pro případné setkání se zástupci partnerského města Lengenfeld.

„Pánbů s námi a zlé pryč“ protože většina z nás umí tak akorát Guten Tag a danke.

Miroslava Sčotková