Odešla nám principálka, paní L. Kučerová


Přistěhovala se se svým mužem do Habartova za bytem, tak jako vesměs všichni noví obyvatelé.
Měla za sebou krásné dětství na pražské periferii, ukončená válečná studia na obchodní akademii i totální nasazení v továrně na pneumatiky.
Jednou se z práce vrátila domů pozdě večer a z bílých obvazů vykukovaly jen její oči, nos a ústa. Nedopatřením se umyla v kyselině. Ke konci směny přinášela totiž služba dělníkům na umytí pár kbelíků s vodou. V jednom z nich přinesl kterýsi dobrák místo vody kyselinu, kterou si vchrstla do obličeje.
Po válce pár let pracovala na Mostecku a po provdání našla svůj domov v Habartově.
Dvě děti brzo za sebou, zásobování vázlo, často chyběly i základní potraviny. A přesto jako by zapomněla na rodnou Prahu a zapustila tu všechny své kořeny.
Později stojí v čele rodičovského sdružení, vymýšlí akce pro děti, na které ještě dnes mnozí s láskou vzpomínají.
Zakládá se loutkové divadlo. Copak může stát stranou? Její organizační talent našel tu bezezbytku svoje uplatnění. Bravurně si osvojí ovládání zrádných provázků marionet a spolu s Helmutem se stává nejlepší vodičkou loutek. Když ti dva spolu vodí, dokážou toho hodně vymýšlet, a loutkám tak vdechovat život.
A nejen to. Propůjčuje jim svůj hlas, tu zvířecí, tu lidský a když je potřeba jakákoliv rekvizita, sáhne a má.
Mít věci v pořádku, srovnané a pečlivě uklizené, to je prostě její parketa. Jak pokračují roky, přestává postupně vodit loutky, protože už nastupuje další generace.
Zatímco v divadlech mají inspicienta, Kahánek má postrkovátko, které posílá herce na scénu, spolupracuje s hlasovými interprety a dbá o dobrý průběh představení.
Nevodím, budu tedy postrkovátkem.
Byla a naprosto spolehlivým až do té doby, než ztratila manžela.
V nemocnici odcházel ze života a ona od něj přicházela rovnou na zkoušku s pevnou vůlí netrápit ostatní svou bolestí. Když odešel, jako by jí vzal kousek s sebou. „Už nejsem k ničemu, tak budu aspoň uklízet,“ říkávala občas. Nebo: „Párkrát jsem tu byla od tří, dělala jsem pořádek ve skříních a konečně jsem hotová.“ K ničemu? Byla to ona, která usilovala o uspořádání výstavy loutek, ona, která popichovala, když se divadlu nedařilo, chyběli herci, nebo chodili nedochvilně, ona, která nedopustila odejít od práce a „zahodit všechno i s rukama.“
Přes padesát let stála v čele divadla. Začínal s námi kluk ze základky, Vašek. Vyrostl v divadle, oženil se a už mnoho let bydlí na Ostravsku. Až tam doletěla zpráva o odchodu naší principálky. Sedl a napsal: „Byla to kamarádka, loutkářka, dala tomu půl života a dětem rozdávala radost. Rozzářila mnoho dětských oček a ručiček, které jí tleskaly. Měla obrovskou radost, když se představení povedlo. Habartovu obětovala kus života, umu i radosti. Měla ráda rodinu, divadlo, děti a my jsme ji zato milovali….“
Maminka říkávala, že člověk by měl ve stáří padnout jako strom v lese. Přesně tak nám odešla naše principálka. A bude chybět- moc chybět.

Za loutkové divadlo Kahánek jedna z nejbližších

Miroslava Sčotková

Zveřejněno: 8.3.2007