V roce 1954 přišla na důl Dukla v Habartově zvláštní zásilka. Nikým nevyžádáno, ani neobjednáno, je tu najednou loutkové divadlo.
Dar tehdejší pražské odborové centrály pro závodní klub. Pěkný dar! Odpočívá prozatím v Hornickém domě, ale co s ním? Předseda
závodní rady přišel na nápad. Od loňska tu pracuje taková mladá holka, která se s manželem přistěhovala z Prahy.
Jednou jen tak mezi řečí propekla, že v Praze hrávala loutkové divadlo. Tak a máme to.
Tužka běží po papíře a sepisuje budoucí členy závodního klubu. Mezi nimi i vedoucí loutkového divadla.
Marné jsou její argument. My máme taky své. "Koukněte, vždyť ty děti tady vůbec nic nemají.
Ani kino se nepromítalo, když jednou myši prokousaly kabel. Že jste v té Praze jenom četla přidělené role?
To nevadí, ostatní se přece naučíte.
Celý text
V roce 1954 přišla na důl Dukla v Habartově zvláštní zásilka. Nikým nevyžádáno, ani neobjednáno, je tu najednou loutkové divadlo.
Dar tehdejší pražské odborové centrály pro závodní klub. Pěkný dar! Odpočívá prozatím v Hornickém domě, ale co s ním? Předseda
závodní rady přišel na nápad. Od loňska tu pracuje taková mladá holka, která se s manželem přistěhovala z Prahy.
Jednou jen tak mezi řečí propekla, že v Praze hrávala loutkové divadlo. Tak a máme to.
Tužka běží po papíře a sepisuje budoucí členy závodního klubu. Mezi nimi i vedoucí loutkového divadla.
Marné jsou její argument. My máme taky své. "Koukněte, vždyť ty děti tady vůbec nic nemají.
Ani kino se nepromítalo, když jednou myši prokousaly kabel. Že jste v té Praze jenom četla přidělené role?
To nevadí, ostatní se přece naučíte.
Je po práci a novopečená vedoucí zvoní u bytu své sestry. "Ludmilo, sedni si, ať neupadneš. Budeme spolu hrát loutkové divadlo."
Neupadla a už byly dvě. Dnes je té mladé holce osmdesát a vzpomíná.
Rok 1954 - 1959
Koncem r. 1954 se divadlo stěhuje do přidělených prostor. V domku v Dělnické ulici bývala v dobách epidemie španělské chřipky provizorní nemocnice.
Později poradna pro matky a děti. Kromě přilehlého bytu jsou prostory prázdné a nevyužité. Sem jsou naváženy všechny ty krabice, neznámé škatule a bedny.
Špendlíčkem hrabeme, prstíčkem kopáme, hledáme, kdo by divadlo postavil. U těžního stroje na dole Rudolf pracuje pan Martínek, takové šikula, který si snad poradí se vším.
"Nezlobte mě, nikam nepůjdu, kopnu vás do šimpánu,. " Tak argumentuje, ale přesto jde. Pomůže i šachta a začátkem roku 1955 je divadlo konečně postaveno.
Vybalí se kulisy i drobný nábyteček, 20 závěsných loutek a 18 maňásků. Ale kdo je bude vodit? Kdo bude hrát? Žádný problém, oslovíme rodiče a ti přijdou s nadšením, že pro své děti něco udělají.
Kdo to řekl, kdo lítal někde v oblacích. Realita je zcela jiná. Oslovení vycouvali a korunu nasadilo pár takových, co se zeptali: "A co za to dostanu, když s vámi budu hrát.
" Víte co, dospěláci, vlezte nám na záda. Soubor založíme ze školních dětí. Do divadla přichází 6 kluků mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem.
Děvčata zatím nemají zájem. Nastává doba tvrdého učení. Loutky v našich rukách, s kterými pochodujeme po budoucím hledišti, vypadají, jako by měly tanec svatého Víta.
Navzájem se povzbuzujeme: "Hele, podej mi ruku," a podali jsme si nohu, protože provázky marionet jsou ještě pořád nevyzpytatelné.
Na šachtě nám vyrobili přesně na míru dlouhé lavice, aby naše publikum mělo na čem sedět.
Pro rozumy si odjíždíme do
Chemických závodů, kde již loutkové
divadlo
existuje.
Soubor má nejen 8 členů, ale také 6
aktivních příznivců, kteří
pomáhají
a taky fandí. Třeba paní Kassová se
svým
mužem, která tu s rodinou bydlí. Obětavě tu
uklízí, topí,
vyrábí drobné
rekvizity. A už je tu první kritika. Prý
nám to
nějak dlouho trvá, než sehrajeme první
představení. Nad kritiky mávneme rukou a s
pomocí
i pražských příznivců
vyhledáváme
divadelní literaturu. Zatím si
upravíme
pohádku z vlastní knihovny a 11. dubna 1955 hrajeme
první představení –
Očarovaný vozík a
pro velký zájem ji sehrajeme třikrát.
Kritici,
jestlipak víte, že jsme museli každý povinně
přinést do zkoušky jakékoliv
prkénko, aby
bylo z čeho vyrobit nejen vozík, ale i a
další
rekvizity. Pod mým oknem stojí skupina
dětí a
jeden z nich, v ruce klacek, aby dosáhl. Bouchá
na okno:
"Prosím vás, kdy zas budete hrát
kino?" Argument
"děti tady nic nemají" v praxi. Rozdíl mezi kinem
a
divadlem nechápou. Zatím.
Následovaly další pohádky -
O
Budulínkovi, O lišce a zajíčkovi a
taky velice
oblíbený Míček Flíček. Od
dubna do května,
kdy končila sezóna, jsme hráli
devětkrát.
Každý nový člen souboru, který byl
přijat, se
musel vykázat mistrovským kusem. Vznikla tak
například chaloupka z kury, psí bouda,
ztracená
varta, lucerna aj. Od dětí vybíráme 50
haléřů, od dospělých korunu. Darem
dostáváme kulisy z dolu Hrabák na
Mostecku, ze
zdejšího Baníku gramorádio,
kupujeme si 5
nových loutek a maňáskové kulisy.
Se svým
publikem pracujeme i o přestávkách,
učíme děti
zpívat, chápat rozdíl mezi kinem a
divadlem,
náš klučicí soubor pracuje s
nadšením - kdo by si přál
víc.
V
další sezóně do června 1956 jsme
hráli
celkem třináct krát. Opakovali jsme jen
Očarovaný
vozík a Mička Flíčka, ostatní
pohádky byly
nové. U třech zlatých vlasů děda
Vševěda jsme měli
poprvé hudební doprovod. Troufli jsme si
také na
loutkovou estrádu pro dospělé. Prvně jsme
také
vystoupili venku - na hřišti TJ Baník.
šňůra na
prádlo, 4 deky ( každá jiná),
kolíčky na
prádlo a hrálo se. Soubor se rozrostl, protože
chlapci
přivedli další dva kamarády. Protože
potřebujeme
opravit gramorádio a zakoupit potřebné věci,
zvedli jsme
vstupné na jednu korunu pro děti a dvě pro
dospělé.
V
sezóně do roku 1957
jsme hráli sice osmkrát, ale
soubor najednou zažíval krizi. Někteří
členové
začali najednou navštěvovat zkoušky nepravidelně,
nebo
nepřišli vůbec. Přibyli sice dva noví, ale tři,
kteří už něco uměli, odešli. Baníku
jsme museli
vrátit darované gramorádio. Zažili
jsme
však nesmírně vzácnou
návštěvu.
Řezbář a bývalý člen
divadélka Spejbla a
Hurvínka velice spokojeně shlédl naše
představení. Vyprávěl o prof. Skupovi a poskytl
ne jednu
cennou radu.
V další sezóně do roku 1958 jsme se
zaměnili na
obnovu souboru. Přišlo 6 nový členů, mezi nimi
kupodivu i
jeden učitel, další dva odešli. Obnova
souboru se
vyplatila. Už jsme hráli 14x. Uskutečnil se první
pěší "zájezd" do
bývalé restaurace v
Káru. Sehnali jsme roury ke kamnům, ohrádku pro
maňásky na ramena, koše s rekvizitami a loutkami
do rukou
a bez problémů jsme vyrazili na svou štaci.
Podařila se i
spolupráce s bukovanskými dětmi, které
2x přivezl
šachetní autobus.
A už nám taky na vojnu
odchází první voják.
Navzájem si
píšeme a věříme, že se po dvou letech
opět
vrátí. V Praze objednáváme
další nábytek a kulisy,
které je
však třeba podlepit lepenkou a vyřezat. Na
dětském
kočárku svážíme lepenku, kterou jsme
vyžebrali ve
všech habartovských obchodech. Jeden
nejmenovaný
obývací pokoj je rázem proměněn v
dílnu,
kde šikovný děda, který přijel na
návštěvu, řeže a lepí. Ale když na
šachtě
odhoukají ranní směnu a hlava rodiny se
vrací
domů, ve velikém kalupu se pokoj vrací do
původního stavu. Den za dnem a konečně hotovo.
Mezi kulisami
však chybí peklo a my chceme hrát
Čerta a
Káču. Tenkrát nám pomohli pacienti ze
sanatoria v
Prosečnici. Opět přišli ke slovu kritici,
tentokrát
šíří zprávy, že nehrajeme
zadarmo.
Své tvrzení dokládají
argumentem, že
muzikanti taky hraji za peníze. Další
ještě
přitvrzují, že divadlo hrajeme z nudy. Nemáme
zkrátka co dělat, tak si hrajeme s divadélkem.
Má
vůbec cenu se rozčilovat?
Sezóna od září 58 -
červena 59 byla velice
bohatá, hráli jsme 23x. S přenosnou
ohrádkou jsme
chodili do mateřské školy, družiny i
jeslí. Do
Bukovan ( kde jsme si nejdřív museli uklidit) jsme
táhli
pěšky s velkou károu plnou rekvizit. Při cestě
zpět již
byla tma a tak není divu, že došlo ke
ztrátě
několika cenných kousků. No nedalo se nic jiného
dělat a
druhého dne jsme vytvořili rojnici a hledali jsme
naše
zatoulané rekvizity.
Sněhurka a sedm trpaslíků bylo naše
vrcholné
dílo. Kašpárka jsme
převlíkli za
trpaslíka a kde vzít ostatních
šest? Tak
jsme je v textu poslali kutat, do hor, byli zkrátka v
práci. Skleněnou rakev vyrobila naše
paní
Kassová. Trpaslík hrál na
mrňavé
dřevěné housličky. Po jevišti poletovala
bílá holubička jako symbol dobra. A
dětí? Děti v
hledišti ani nedýchaly. Hudební
doprovod, světla a
herci, kteří se mohly přetrhnout, vykonali své.
Děda
Kučerů nám vyrobil velkou loutku Lojzy Dupálka,
děti
zpívaly, Lojza dupal, narodil se zkrátka
další pomocník.
Soubor se neustále měnil,
chlapci odcházeli do škol, do učení,
ale
přicházeli noví, ba i učitel se přidal do
našich
řad. Oslovili jsme také
devatenáctiletého chlapce,
který přišel o nohu. Chtěli jsme mu
vrátit
sebedůvěru, ale byl tu jen krátce. Zdaleka jsme
netušili,
že jde o tak zákeřnou nemoc, které tak
záhy
podlehl. V krematoriu jsme ho doprovodili na jeho poslední
cestě.
Později jsme absolvovali
loutkářská
školení, ale vraceli jsme se domů s pocitem, že
pomoc
spočívá jen v našich rukách
a
hlavách. "Když hrajete satiru, musíte zvolit
ostře
károvanou oponu," nabádal školitel. Ty
Kubo, vždyť
my jsme rádi, že vůbec nějakou oponu máme.
Sezóna
končí, bude tu provedena generální
oprava.
Všechno stěhujeme na půdu. Naše sezóny
začínají v září jednoho
kalendářního roku a většinou
končí v červnu
roku následujícího.
Zbývá
ještě vysvětlit neuvěřitelný počet
vystoupení, ale
o tom až příště. Zdaleka se ještě
nejmenujeme
Kahánek. Jsme jen Loutkové divadlo Habartov.
Proč se najednou vyhoupl počet představení směrem nahoru?
Dvě
nejstarší členky souboru chodily totiž s
pohádkami
za dětmi do jeslí, mateřské i
základní
školy (do 1.třídy). Jen s malou
ohrádkou pro
maňásky. Jedna ji vezme za jeden konec, druhá za
druhý, v rukách tašky a jdou. Z
té doby
pochází uznání od
malého
Járy: "paní, já jsem vám
chtěl schovat
preclík, co maminka pekla, ale pak jsem na to zapomněl a
sněd
sem ho. Tak vám nesu aspoň cukrátko." A na dlani
podstrkuje užmoulané cukrátko z
klučicí kapsy. A z
jeslí, kde se dalo pouze improvizovat ? Kočička si
naříkala pejskovi jak ji bolí tlapičky, když
pořád
pere Jeníčkovy pleny. Na to je slyšel
nezapomenutelný výkřik Jeníčka:
"Já zikam
tulát honem!“. Co nesvedli dospělí,
zvedla
hadrová loutka. Jeníček slib dodržel a
nočníček už
nebyl pro něj nepřítel.
Rok 1959 - 1964
Loutkové divadlo bylo
generálně opraveno včetně
elektroinstalace. Důl Dukla nechal provést
veškeré
truhlářské a malířské
práce.
Prostřednictvím patra Martínka jsme
získali
šikovného truhláře pana
Sedláčka,
který vymyslel a provedl řádné
oddělení
hlediště od zákulisí.
Vedoucí, souboru se
stává Ludmila Kučerová. Hrajeme
Telátko ze
slámy, které při, nočním
bdění vytvořila
paní Kassová. Pohádka se dětem
líbí
a ve chvíli, kdy byl medvěd přivazován provazem
ozval se
z hlediště nabádavý
výkřik:“ A zavaž
ho na uzel !"
Do souboru se vrátil
první voják a
objevila se i první dívka, tři členové
odešli ( mezi nimi i oba učitelé). U
školy ve
starém Habartově se začala stavět dílna a soubor
nabídl nezištnou pomoc. Čistil a rovnal cihly a
když
začala dílna fungovat, vyrobili nám na
upevňování kulis, které jsme tak
dlouho marně
sháněli. Přibývají nové
pohádky i
účinkování mimo mateřskou
scénu. V
Boučí, kam nás pozvali,
necháváme
vybrané vstupné ve prospěch
tamějších
loutkářů.
Do školy na Rád i
do Lítova
putujeme opět s kárkou. V nekonečném
blátě,
které tu tenkrát panovalo, málem
nechal
Vašek boty.
Spálová
karanténa z r.1960,
která trvala 3 týdny, poněkud narušila
naši
práci. Pokračujeme dál a nijak jsme nezpychli
veřejným oceněním. Získali jsme je v
předchozím roce na kulturní konferenci v Plzni.
Ke
své práci přibíráme i
činnost v komisi pro
práci s dětmi. Zajišťujeme pořadatelskou službu
při
návštěvě profesionálních
divadel,
pořádáme různé besedy apod.
Náš
týden by se měl natáhnout o několik
dní.
Na
loutkářské soutěži v Kraslicích jsme
obsadili
druhé místo. V Hornickém domě jsme
uspořádali velkou loutkářskou estrádu,
která nám sice dala hodně práce, ale
byla
nadšeně přijata. Podnítila nás k tomu
estráda pro děti profesionálních
umělců,
která byla drahá a nestála zanic.
Loučíme
ses dalším vojákem - Helmutem,
který
nám na dva roky odchází.
Vytváříme
novou tradici. Zástupce dětských
diváků -
malý Ctiborek předává kytičku a loutku
švejka- maňáska,rodičům vojáka. Budou
ji opatrovat
a vrátí ji až s příchodem syna. Ta pak
opět
poslouží při nástupu
dalšího člene souboru
do vojenské služby.
Tenkrát jsme byli nějak
naměkko a
brečeli jsme všichni. Do souboru přišel
další člen. Kdysi náš
malý
divák, který se v hledišti projevil
výrokem: "Kominík vymetá
komín
chlupatým provazem." Přešla léta a
stává se naším
platným členem.
Naši kluci nám dorůstají, už sami
zabudovali v
hledišti elektrický větrák a
mrkají po
děvčatech. Nabádáme je už
okřídleným: "Ty
vaše holky nemusí umět ani vařit, ani
prát, ale
budou krásně číst nebo malovat,
šít na
loutky a vodit je." Paní Kassová nám
stůně v
loketské nemocnici. Přicházíme za
ní se
svými maňásky, abychom ji potěšili.
Loketské sestřičky se diví, takovou
návštěvu ještě nikdy nezažili.
V roce 1961
přichází do souboru další
čtyři
noví členové a znovu
nastává učení.
Tak jako s prvním vojínem Zdeňkem si dopisujeme i
s
Helmutem a dalšími, kteří se buď
odstěhovali nebo
mají studijní volno. Poprvé jsou v
učení na
internátu. Zúčastnili jsme se opět
okresní
loutkářské soutěže, která
tentokrát
proběhla na domácí půdě. Porota přijela za
námi.
Byla nadšena a doporučila postup do krajského
kola. Z
novin se dovídáme, že jsme byli první.
Určují nám termín, kdy přijede
krajská
porota. Pilně trénujeme svůj louťas, jak mu
říkáme, blýskáme do co
největší čistoty. Hlediště je
plné
dětí, čekáme, ale nikdo nejede.
Nejdřív z
telefonátu se dovídáme, že nikdo
nepřijede až
později dostáváme i písemné
zdůvodnění. "Porota, která Vaše
představení
hodnotila, nebyla schopna zodpovědně Vás navrhnout k postupu
do
krajského kola i když Vám navrhla udělit
první
místo."
Nepochopení.
Rozčarování. Smutek.
Nu což, hrajeme pro děti a ne pro nějakou porotu. Svůj postoj k dětem
jsme svého času vyjádřili i uskutečněnou
pracovní
brigádou při úklidu dostavěného
1.pavilonu
Základní školy. Naše
vítězná
pohádka Kdo má pravdu s živým hercem,
se stala
naší kmenovou, jako např. i Míček
Flíček.
Divadlo nám praská ve švech. Hrajeme
představení. Vpustíme první
čekající
várku dětí, další,
zklamaní se
nevejdou. Odehrajeme, vyvětráme.
Na řadu přichází
další, kteří mezi tím
běhali venku a
čekali, až budou vpuštěni. Také
zákulisí
neoplývá velkým prostorem. Když je
víc
vodičů, jsou namačkáni jeden vedle druhého.
Honzík
jednou při výkonu málem spadl do
hlediště a
Vašek rozčileně zavolal: "Zapište to k do kritiky
/kroniky/! Ostatně na přeřeknutí nebyla nouze. V roli
krále Kornoutka hlaholí Zdeněk k
potřeštěnému doktoru Učenáči: "Ty
učený
recipese /recepise/a Petr se zas svěřuje: "Já tady
klobásím /klábosím/. Olda
si plete
šachtu s královskými financemi, když
říká: "Odved' Honzu do
královské
podkladnice /pokladnice/. V roce 1962 je tu na
návštěvě
Jára Drda a slibuje, že napíše pro
loutkové
divadlo pohádku. Že by to byly Dalskabáty?
Rok 1962 - 63 je opět ve znamení
nových příchodů a odchodů. K nim patří
i jeden
bolestný.
V roce 1963
nám umřela naše paní
Kassová.
dětí vybírala korunky, někdy i po nich
utírala
loužičky, uklizela, topila, šila a vyráběla
různé
rekvizity. Při každém představení
stála vzadu,
držela, palce, aby se povedlo a směrem ke
Kašpárkovi
vždycky říkala: "Tohodle kluka mám
nejradši."
Bolestně jsme osiřeli. Její muž tu
uklízí i
topí, ale naše matka praporu velice
chybí.
Uklidili jsme loutky a ostatní materiál, z
loňské
výstavy loutek v Hornickém domě, začali
zkoušet a
hrát.
Vrátil se
náš švejk a, putoval
k dalším rodičům vojáka.
Máme novou
ohrádku na maňásky, kterou jsme
získali
zásluhou pana Karla Herziga. K vůli omezeným
prostorám častěji účinkujeme v
Hornickém domě,
přicházejí na řadu i soutěže.
Například na
jevišti dva mlýnky, stejný počet
tvrdých
rohlíků, zvítězí ten, kdo bude s
mletím
nejdřív hotov. Jeden domácí
mlýnek
usilovnému náporu podlehl praskl. Přibyla
další perlička do skupiny přebreptů, když
máma
podávala Honzovi na cestu uzel s buchtami a dojatě pravidla:
"Tumáš buchtík s uzlami." Mamě jednu
takovou,
která nám píše a upravuje
pohádky,
ale pohádka "Jak šla kaňka na vandr" byla
kolektivním dílem a kluci se krásně
zamýšleli nad jejím koncem:
"Zabít, připíchnout, vyhodit z okna nebo naložit
do
lihu?" Dnešním pohledem asi naložit do lihu jako
exponát. Kdopak dnes píše inkoustem a
perem,
které' dělá kaňky.
Přehlídky v Horním
Slavkově jsme se nezúčastnili, příliš
bolavá byla ztráta paní
Kassové a
také zkušenost z poslední soutěže.
Hrajeme,
pohádáme besedy pro děti a připravujeme se na
oslavy
svého desetiletého působení v roce 1964.
Pozvali
jsme na ně i své bývalé členy, ať už z
Habartova,
nebo i ze vzdálených míst, pokud jsme
vypátrali jejich adresy. Součástí
oslav byla opět
výstava v předsálí
Hornického domu.
Zúčastnili jsme se také
loutkářské soutěže
v Horním Slavkově. S velkou lítostí
jsme
prohlíželi vybavení tamější
loutkářské scény, plno prostoru,
rekvizit, ale
ouha. Hrajeme a v hledišti sedí pouze
habartovské
děti, které s námi přijely autobusem a jeden
místní diváček. Bylo vidět, že
navzdory
přepychovému vybavení se tu pro děti nehraje.
Vzpomínali jsme na své obležené
divadlo a bylo
nám to líto
Loutkářskou
estrádu jsme opět
přeložili do Hornického domu, jak se stavělo
sídliště, děti pořád
přibývali. Celý
soubor se na ní podílel, každý
přišel s
nějakým nápadem, který se pak režijně
realizoval.
Byl už večer, když jsme v naplněných
koších
odnášeli své
nádobíčko zpět do
divadla. Narychlo jsme pak sháněli baterky, abychom nalezli
poztrácené. Habartov ještě zdaleka
pořádně
nesvítil.
Do budoucna bude třeba
uvážit, zda pokračovat v
pořádání různých besed,
exkurzí
apod. poněvadž této práci s věnuje jen
užší
část souboru. V divadle už pracují
také děvčata,
ale postihla nás další
ztráta. Zemřel
Václav Kučera, náš věrný
příznivec,
který nám nejen vyřezal a podlepil kulisy, ale
vytvořil i
loutku Lojzy Dupálka a krátce před svou
smrtí
vyrobil'pro nás velkou sadu vahadel.
Rok 1965 - 1970
Čelíme omezenému
prostoru
našeho hlediště tím, že
chodíme za dětmi do
škol, družiny apod. Jsou to hezká
představení, ale
neustálé
přenášení věcí z
místa na místo je pro nás dost
svízelné. "To není zájezd,
ale
záchod," konstatuje opět Helmut /tedy od slovesa choditi/.
Rozhodli jsme se, že eventuelní fotografie,
články apod.
nebudeme lepit do kroniky, ale pořídíme
zvláštní přílohy. Zažili,
jsme také
situaci, která patří k těm černým. O
Edovi,
členovi našeho souboru, jsme si myslívali, že
jsou v něm
zašiti dva. Jeden, který se občas mohl
činností
přetrhnout, druhý, největší zlobitel,
který, narušoval zkoušky a nebylo na
něj
spolehnutí.. Snad trpěl za cizí viny, nevěděl, na
kterou
stranu rozvedených rodičů se přidat. V příloze
1/24 je
výsledek. Byl souzen a odsouzen a víc se do
divadla
nevrátil.
Z budovy se odstěhoval p. Kass,
získali jsme
sice další prostory, ale hlediště
zůstává pořád stejně malé.
Zásluhou
Pepíka Fiedlera přišel mezi děti i robot, živy
herec,
který je nemotorný, občas se mu
zašmodrchají kolečka /praskne mu v bedně,
říkají loutkáři/, do počtů se mu plete
mluvnice i
zpět. Děti se odjakživa rády smějí a tak robota
přijímají velice vděčně. Opět přijely děti z
Bukovan.
Pozorné publikum, atmosféra , která se
vytváří mezi hledištěm a
jevištěm soubor
nese. Když je po představení a děti odejdou, otevřou se
naplno
všechna okna, zapne se větrák, aby se tu
vyvětralo a
loutkaři vybíhají před divadlo, aby se
nadýchali
čerstvého vzduchu. Pak se všechno uzavře, někdo
přihodí do kamen pár briket a začne se hodnotit
představení. Co se povedlo i nepovedlo, kdo se vypnul k
neobvyklému výkonu. Je dobré v
takové
loutkářské rodině. Ale když se nepovede, pak by
každý nejraději utekl a zahodil všechno i s
rukama.
Na
dole Dukla máme své stalé
zázemí.
Pan Antonín Lebeda, který nás do
loutkařiny tak
říkajíc uvrtal, na nás
nezapomínal,
nezapomínali ani další. Už v minulosti
jsme byli
odměněni zájezdem na výstavu porcelánu
v
Březové, nemuseli jsme se postarat o
pohoštění při
výročí našeho divadle a též
jsme dostali
dokonce zdarma autobus na celý víkend. Jeli jsme
na
Sycherák , ubytováni podle hesla "Spi jak
umíš" ve stanech i ne stanech
nejrůznějšího
typu. Vařili jsme taky systémem jak
umíš a při
společném soužití jsme si odpočinuli na
duši i na
těle. Na loutkářském. nebi se objevil
další
úkaz. Už tu nejsou jen jednotlivci, ale i
manželské
páry. Kluci se nám žení, do souboru
přicházejí i jejich ženy.
Město se
dále
rozrůstá a naše divadélko
stačí čím
dál míň. Naše režie dostala
zvláštní výraz ve
tváři a
ušila na soubor nastudování
pohádky O
zvířátkách a
loupežnících
živými herci. Robota přímo galejnická.
Kromě čtyř
členů stáli všichni až dosud v
zákulisí,
kryti v anonymitě a teď vystoupí na osvětlenou
scénu a
budou hrát herecké divadlo. Zkoušky
nám
jdou někdy dobře, jindy zas jak psovi pastva. "Nikdy jsem to nedělal a
teď tady blbnu a hraju kohouta," konstatoval Helmut," ale když' je to
pro ty děti …
Marie je těhotná a těsně před premiérou
Jí
odvážejí do porodnice. Režie
škrtá
její roli a posel spěchá do porodnice s
velkým
telegramem /srolovaný balicí papír s
textem/
Hrajeme celkem 3x s velkou odezvou.
Fotografie. /2/2 - '4/
ukazují, jek jsme se neuměli líčit, ale z chyb se
přece
člověk učí. V Kraslicích jsme hráli
loutkovou
pohádku švec a čert, byli jsme
ubytováni a večer
jsme šli tancovat. Jára se svěřil, že
neumí, tak
jsme ho učili a naučili, byl to chápavý
žák. Inu
loutkař. Režie tvrdí, že to nové
"dívku vzal a
zahodil" neumí, tak se obětuje Helmut, jdou spolu
"válet“ a ostatní jen
zírají. Nejen z
louťasu živ jest člověk.
Po dohodě se
závodním klubem
bylo přikročeno k malování' všech
místností a všechno se stěhuje na
půdu.
Práce jak ne na kostele, ale přímo na
katedrále.
Nejvíc organizačního talentu zde uplatnila
naše
principálka a Jana, žena Helmuta. Ostatní se
ochotně
podřizují, likviduje se nepotřebné, zařizuje se
nové osvětlení i zatemnění.
Sezóna
tím byla pochopitelně poznamenaná,, vždyť i na
herecké divadlo jsme si šili sami
kostýmy. V roce
68 neposíláme žádné
rezoluce, ani
nechystáme prohlášení,
pouze dál
pracujeme v divadélku.
Už tu máme 4
manželské
páry, Jára dostává
putovního
švejka - jde na vojnu. Stále více
přenášíme svou činnost do
Hornického domu,
věci přenášíme jak kočka koťata.
Pepík
přijde na nápad, přidá se Helmut a opět jsou tu
živí herci - šašci Bambula a Bimbula.
Jana s Evou
položí kluky na zem na rozloženou látku
obstřihnou je s
šitím pomůže i městská
matrikářka a
kostým je hotov. Legrácky našich
šašků: děti vděčně
přijímají, na svět
přichází i další
herecká
scéna Vrána a dřevák, kdy je opět
nutno
šít kostýmy. S maňáskovou
pohádkou
vystupujeme na dětském odd. sokolovské nemocnice.
Stavíme scénu a mezi námi
pobíhá
takový čipera, který pořád
nabízí
svou pomoc. Když odmítáme, že přece stůně,
odmítá zas on: "Já nejsem
nemocný,
já mám jenom měknutí
kostí." Bohužel jeho
"jenom" bylo začas, smrtelné. Dohráli jsme a je
tu
deputace sestřiček, abychom ještě zahráli
dospělým, abychom jim zpestřili nemocniční pobyt.
Stalo
se a ti dospěláci nás sledovali s
velikým
zájmem. Odjížděli jsme tenkrát s
dobrými
pocity nad vykonaným dílem. Potěšit
lidi
není málo.
Na obzoru
je generální oprava a
přestavba Hornického domu. Naše představa o tom,
že tu
budeme mít svou malou intimní scénu,
se
stále více rozplývá. Marně
argumentujeme,
že jsme v závodním klubu jediný
soubor,
který'nepřetržitě působí tak dlouho. Na prkně
projektanta
se pouze rýsuje místnůstka u jeviště.,
kam budeme
zavážet pojízdnou scénu pro marionety.
Mockrát jsme se zúčastnili
loutkářských
školení, někdy i velice dobrých, kde
nám
zdůrazňovali, že loutkové divadlo potřebuje pro svou
práci intimní šálek pro
dětské
diváky. Neprorazili jsme, budeme mít k
dispozici"velký sál a tak tu svou
loutkářskou
káru táhneme dál po cestách
i
necestách.
Pořádáme
pohádková
odpoledne pro malé děti, pamětníci si
možná
vzpomenou, že se jim říká jiskry. Je
zajímavé, jak děti, odchované kinem a
zejména televizí, reagují. Přes
jeviště je
natažen bílý ubrus a na něm se
promítají:
pohádky z domácího diaprojektoru.
Promítající sedí s dětmi,
vypráví, pak i čte,
vyprávějí i děti a při
odchodu se ptají',, kdy zas mohou přijít. Doma se
často
dívají i na filmy, označené
hvězdičkou, tedy'dětem
nevhodné a tady jsou, vděčné za pouhou
improvizaci.
Opět
jedeme na výlet, tentokrát na Hracholusky. Jede s
námi pan Herzig autor naší
nové
přenosné ohrádky na maňásky, Helena je
v
lázních, Janinka je těhotná a Evka,
kdoví?
Jezdíme na šlapáku, plavém
i
neplavém," režii strkáme hlavu pod vodu, ať se
má,
prevít, když se nám na zkoušce
nedaří,
hází po nás pantoflem.
Spíme 'opět ve
stanech, budíme pozornost, kam se jen vrtneme, manžel
naší režie natáčí
vše na kameru
osmičku a my se radujeme, že budeme mít biograf. Autobus
nám na celý víkend opět zajistili na
Dukle, kde
znovu usoudili, že si takovou odměny zasloužíme. Měli jsme
starost o Járu. Kritický srpen 68 ho zastihl na
vojně v
Klatovech, Píšeme si s ním a
slibujeme, že
příští rok pojedeme na
výlet do Klatov,
pokud nás znovu na Dukle odmění. Hrajeme už 15.
let - jak
ten čas letí. Kde jsou ty časy, kdy jsme děti učili
znát
rozdíl mezi divadlem a kinem.
Když tu hrávalo
karlovarské divadlo pro děti, dostali jsme jednou velikou
pochvalu. Chválili habartovské děti, jak jsou
vnímavé, Vzorné a
srovnávali je s
ostatními městy. Pochopili, když jsme jim
vyprávěli o
své činnosti. Soubor se rozrostl, tentokrát o
mrňata. K
Vašíkovi přibyla Janička,
šárka, Evka,
naši malí loutkaříčci!. Rodičům nic
jiného
nezbývá, než aby'je s sebou vzali do divadla.
"Hele,
podrž ho, von je krásnej,"říká
táta
Vašek, když jde na scénu. A ochotné
ruce
podrží, pohlídají a rodiče
hrají. Jak
nám v těch chvílích chyběla
naše
paní Kassová !
Loutkářskou
estrádu sehrajeme tentokrát před
plátnem kina, pro velký úspěch 2x,
jednou pro děti
z Bukovan. Vyrostla už nová generace, tak
oprášíme "Kdo má pravdu" z
naší herecké dílny a
vybavíme ji
dalšími živáky. Hráli jsme
také v
"cizině;' tj. v Novém Sedle, v Krajkové a
Bukovanech. Do
Krajkové jedeme auty, jsme ohlášeni,
ale
sál je prázdný. Nevzdáme
se. Chlapci vezmou
do ruky trumpetu a buben, chodí po vsi a
vyvolávají:
"Kdo to přijel? Loutkáři z Habartova? Co tu budou dělat?
Hrát loutkové divadlo...." a upřesňují
kde a kdy.
Okna se otvírají,
děti přiběhnou a my konečně mužem
hrát. Do Bukovan opět táhnem pěšky s
kárkou, jsme jak Matěj Kopecký za
starých časů.
Zajíždíme do vesničky SOS v Doubí.
Opět
nezapomenutelné..Když balíme a
chystáme se odejet,
klečí u jedné z nás malá
holčička,
objímá její nohy a prosí':
"Teto, zastaňte
tu ještě." Jednu z našich pohádek
hrajeme
také pro velice vděčně publikum v Domově důchodců v
Pochlovicích. Hledáme další
formy
naší práce.
Jana s Evou nemají nikoho na
hlídání, tak se loutkařina přesune do
jejich
domovů. Spolu se svýmí muži studují
doma
„Čistotnou opičku“ povedla se jim, režie se
vytáhla.
Další hra do našich estrád.
Pro Járu
Slibovaný výlet do Klatov se sice konal, ale
náš loutkář v
kasárnách nebyl,
odveleli ho někam na cvičení. Moc nás to mrzelo.
Stanovali jsme u koupaliště, děvčata s mrňaty v
chatkách
a protože Evka,náš
zásobovací referent, jak
jsme jí říkali, nebyla s sebou, nakoupili muži
takové množství buřtů, že jsme byli jak
Hrníčku
vař. Skladovali jsme je v kopřivách, tam prý je
to
nejlepší a principálka rozhodla, že z
nich
navalíme guláš, aby nám
"nezasmrádly."
Pepík se oblékl do
šaškovského a řádil na
koupališti s
dětmi, až ho vyháněl plavčík s obavami, že se mu
někdo
utopí. Jednoho brečícího kluka
uklidňoval
táta: "Neplač, to je takovéj
normální
pán." To by nebyli loutkáři, aby se hned na Pepu
nesesypali: "Ukaž nám, jak jsi
normální."'Vylezli
jsme před odjezdem na klatovskou věž a smutně ohlíželi do
míst, odkud nám našeho Járu
vyštvali
do světa. Jana se Ctiborem nacvičují doma housle duo,
které se pak stane dalším
číslem
našich vystoupení, Zjišťujeme", že
naše
loutky jsou pro velké sály
příliš
malé a hledáme další zdroje.
Na
jižní Moravě v Únanově jsme objevili firmu,
která
vyrábí loutky o velikosti 50 cm. Režie s Helmutem
se
vydávají vlakem a autobusem na cestu,
shlédli,
líbili se jim loutky i kulisy a začátkem roku 1970 již s
nimi hrajeme.
Před plátno v kině
přichází
vypravěčka a vypráví dětem o tom, jak jednou při
zkoušce loutkového divadle někdo zaklepal. Ozve
se
klepání a na scénu
přichází
krásný velký dědeček se
svým vodičem.
Vypravěčka pokračuje, jak byli hned všichni kolem něj,
obdivovali, jak je' krásný a vtom se ozval v
zákulisí pláč. Vodič
přivádí
malého dědečka, toho původního, 3o cm
velkého a
ten pláče, že už se ho nikdo
nevšímá a
nebude hrát. Ujištujeme, že si ještě
zahraje, nebo
ho pošleme někam do malého divadélka,
kde nebude
jen viset na hřebíčku. Hledištěm se
zavlní
něžný cit pro malého dědečka. Loučíme
se s
ním a naše estráda pokračuje.
Znovu hrajeme v
Sedle, v Bukovanech i v Krajkové a režie běhá po
prodejnách a shání literaturu, aby
bylo z čeho
hrát. Obrací se i na
Ústřední
loutkové divadlo, ti posílají sice
srdečný
dopis, ale nic víc. Ano, naše divadlo
má už svou
vlastní knihovnu, ale i když ústředně
vydávané jsou to většinou hry
zastaralé a
některé ani nejdou oprášit.
Znovu tedy
vaříme z vody, pořádáme besedy,
exkurze, ale tuto
činnost už v divadle sledovat nebudeme. Čeká nás
opět
mnoho práce. Stěhujeme nám Vašek.
Milý,
usměvavý kluk, který s námi hraje od
dětských let až do své dospělosti. Prožili jsme s
ním vojnu, rozpad prvního manželství,
svatbu a
narození Vašíka i Jarouška,
kteří se
narodili z druhého manželství a které
jsme často
houpali na rukou, jeho žena Marie byla rovněž
naší
členkou. Ted nám odchází na Moravu
čtenář i
vodič, náš Vašek.
Nestěhuje se jen Vašek,
stěhuje se také loutkové
divadlo. Do Hornického domu. Místnosti,
která je
zřízena u jeviště, říkáme
garáž,
protože sem zajíždíme s pojízdnou
scénou
pro závěsné loutky.
/Stěhování 3/6/.
Dostali jsme k dispozici 2 místnosti, kam jsme
přemístili
loutky a rekvizity, říkáme jim první a
druhá loutkárna. Už nelze skončit
zkoušku a
odejít. Je třeba všechno uklidit, zamknout,
necháš něco mimo a už to
příště
nenajdeš. Ve své staré
loutkárně jsme
uklízeli i na půdě, aby nikdo nemohl říct, že po
nás zbyl nepořádek. Principálka
naposledy
vyzdobila loutkové divadlo a my se tu sešli k
poslednímu posezení.
Trochu nostalgicky, trochu i vesele
všichni vzpomínáme. Domovní
správa
později budovu prodala soukromému zájemci a tak
se stal z
našeho bývalého louťasu
rodinný domek.
Neklidná loutkářská krev
nás nutí
vyhledávat další cesty. Do
našich dvou
estrád jsme zapojili dětský pěvecký
soubor
devítiletky, do jedné zas vystoupení
harmonikáře, žáka zdejší
LšU.
Nastudovali jsme také jednu tělocvičnou. Děti ze
základky
tu cvičili na nářadí a my jsme jako kontrast
nastudovali
cvičení "starých" pánu.
Naši
loutkáři se oblékli.do vytahaných
trenýrek
a pruhovaných trik a šlo se na věc.
Járova žena
Marcela vyrobila velikou činku, kterou přetěžce zvedali a kterou jim
nakonec odnesla, malá holka, /viz obrázky
cvičení/
Získali jsme také dva nové
maňásky,
které nám vyrobila paní
Martínková.
V roce 1971 jsme byli opět
na výletě v.
Hracholuskách. Pepík s Helmutem za
námi přijeli v
šaškovských úborech a v
táboře bylo
pozdvižení. Když vlezli kapitánovi na loď ta se
div pod
návalem zájemců nepotopila, ale
kapitán je prosil,
aby sem jezdili častě ji. Loutkáři v Sokolově
otevírají novou scénu, jdeme se tam
podívat
a žasneme nad tou krásou. Jak rádi bychom něco
takového měli . Sedíme v malém
intimním
hledišti a sledujeme pohádku
Káčátko. Moc
se nám líbí,
odvážíme si text s
sebou a určitě ji nastudujeme.
Hráli jsme pro důchodce,
uvedli
jsme Povídání o ručičkách,
kde jsme si již
dříve ověřili, že je-možno hrát i bez loutek
pouhýma rukama, zúčastnili jsme se
okresní
přehlídky v Sokolově, hráli jsme v
Kraslicích,
svezli k nám děti z Chlumu i Bukovan, protože na tyto akce
závod Dukla vždy ochotně zapůjčil podnikový
autobus.
Jednou se autobus při zájezdu dětí z Bukovan
musel
obrátit 2x, poněvadž přijelo mnoho zájemců.
Hráli
jsme také pro děti v Citicích a znovu v
nemocnici. Ti z
nás, kteří byli šikovní na
ruce,
vylepšovali a upravovali naši
pojízdnou
scénu. Ta naše scéna? Jednou utrhneme
světlo, Když
zajíždíme do garáže,
podruhé se zapleteme
do jevištní opony, mockrát
sháníme,
kdo by nám s ní pomohl, poněvadž je
těžká a
nesnadno ovladatelná. Kdyby mezi nás
přišel
koumák, který ji vymyslel, založíme
ruce a budeme
se koukat, jak s ní jede do garáže, nebo ji dře
ven.
V roce 1973 se stal členem
souboru Jindra Wagner.
Bývalý zvukař
profesionálního divadla v
Brně.
Leccos jsme od něj omrkli, ale byl s námi bohužel jen jednu
sezónu a pak se stěhoval zpět do Brna.
Zvukařinu jsme chtěli stabilně ušít na Huberta,
ale ten
se potloukl na motorce a stonal. Parta malých
loutkaříků
má už další přírůstky,
naši
loutkáři se činí i v soukromí.
Už v loňském
roce jsme opět hledali a našli novou cestičku. V Habartově
tehdy
působili ochotníci, takže jsme se s nimi domluvili,
zapůjčili
jim leccos ze své knihovny, ti nastudovali
krátkou
pohádku, my přidali loutkovou a nějaké
číslo
navíc a další estráda byla
na světě. Ale
tentokrát byla sezóna chudá, i herci
mají
svoje starosti, které jim znemožňují chodit na
pravidelné zkoušky. Napravíme to v
příštím roce. Vždyť budeme slavit 20
let
své nepřetržité práce. U Fiedlerů na
zahradě
sedíme u táborového ohně, pečeme
buřtíky,
sem tam si lokneme bílého vínka a
plánujeme.
Po všech možných
šuplíkách
sháníme materiál na
chystanou výstavu v předsálí
Hornického
domu. Obrazová a písemná dokumentace
je na
panelech, loutky a rekvizity' jsou na malém pódiu
a
znázorňují výjevy z našich
pohádek.
Už u táborového ohně jsme dohodli, že v den
oficiální slavnosti půjdeme všichni na
hřbitov,
abychom zde uctili památku těch, kteří s
námi od
samého počátku věrně stáli.
Náš
malý průvod se nejprve vydal k hrobu' paní
Kassové. Pokládáme tam kytici se
stuhou,
zapalujeme svíčku a vzpomínáme.
Její
zásluhou bylo naše divadélko vždycky
čisté
jako klícka, její šikovné
ruce a
dobré srdce dodnes chybí. Jak by se asi
poradovala, kdyby
nás tu všecky opět viděla. Naposledy jsme tu
stáli
v den jejího odchodu a pohřbu a s námi
její
Helmut, kterému jsme pomáhali nést
smutek nad
odchodem milované mámy. Ted tu stojí
společně s
námi, a zjihle vzpomíná a s
ním jeho žena
Jana a 3 děti. Další cesta vedla ke hrobu pana
Martínka, který nám pomáhal
zejména
při zrodu divadélka nejen radou, ale i skutečnou
pomocí.
Jeho humorné "vy komedianti" mělo pro nás cenu
uznání. Také on dostal kytičku s
rozžatou
svíčkou.
Pár kroků vedle -
manželé Kučerovi.
Béda byl autorem Lojzy Dupálka, stvořitel kulis i
vahadel. "Ještě vám k Lojzovi udělám
Malenu,"
sliboval. Ale odešel náhle, jako když
svíčku
zhasne. Jeho žena Vlasta.nám občas spíchla
oblečení pro loutky, pohlídala malé
loutkaříčky a když bylo,zapotřebí, krotila
dětské
publikum v sále. Kytice a zapálená
svíčka
dokumentují naši vděčnost.
Večer jsme se
nafešákovali a stanuli u své
výstavy. Jsou
tu naši hosté, bývalí
členové,/loutkáři ze Sokolova i H.Slavkova,
habartovští divadelníci,
zástupci okresu i
města. Po projevu každý pilně prohlíží
vystavené exponáty, zejména pak
bývalí členové, dnes už vesměs
otcové
rodin,kteří s námi začínali jako
žáci ze
základky. "Hele, to jsme byli my,
pochechtávají se
nad dobovými fotografiemi, radostně se
hlásí ke
starým loutkám i k Očarovanému
vozíku,
který jsme tolikrát hráli. V
přísálí Hornického domu je
slavnostně
prostřeno, občerstvení zajistil důl Dukla. Po dohodě s
režií se vytrácí Hubert
Rychlík,
náš zvukař a do zákulisí
volá
jednoho loutkáře po druhém. Nikdo
nesmí prozradit,
co tam dělal. Hubert totiž natáčí odpovědi na
otázku: Čím je mi loutkové divadlo.
Dokument je u
něj nadále uložen. Potom je z garáže vytažena
naše
scéna a my tu vytváříme
zvláštní představení. Již
dříve
náš šikula vyrobil veliká
vahadla a na nich
jsou teď přivázáni Pepík a Helmut.
Nahoře jsou
vodiči a společně vytvářejí scénky
našich
dávných počátku, kdy jsme se učili
vodit.
Podklesávají v kolenou,
podávají si nohy
místo rukou, zamotávají se do
provázků a
obecenstvo strhnou k nevázanému
smíchu,
nadšenému potlesku a volání
umíííí.
Divadelníci nezůstali pozadu
a nacvičili Červenou Karkulku, kdy Karkulkou byl Vašek
Hajšman. Všem přítomným pak
byly
rozdány lístky s anonymní
soutěží na
pojmenování našeho souboru. A opět se
ozývá veselý smích, když je
čten
název "Tkaničkář" nebo např. Sčotkuč,
který
obsahoval začátek jmen zakladatelek. Zvítězil
název Kahánek. Před dvaceti lety jsme se
narodili, po
dvaceti letech jsme dostali jméno. Na poslední
chvíli píše fixem Líba
Zajíčková odehraná
představení, přesně rok
za rokem Je jich úctyhodné množství.
Pozdě večer
se rozcházíme, ale v oslavách
pokračujeme, protože
chystáme galapředstavení.
Před jevištěm stůl,
malá Janička přináší ubrus
a kytičku,
zapálíme svíčku na paměť
všech,
kteří se nedožili, malá
šárka
přednáší básničku o
Kahánku, kterou
složil její táta Hubert, vystupuje i
malá Evička,
pro kterou Hubert složil písničku. Jsou tu
výstupy z
našich her, opět navazujeme Helmuta s Pepíkem. Na
oslavy
přijíždí náš
Vašek se svým
synkem, a nic netuší, když ho usazujeme v
hledišti
před scénkou "Jak pejsek s kočičkou prali prádlo"
ho před
dětmi vyvoláme, zaženeme do zákulisí a
on po
letech opět navléká na ruku kočičku a hraje. Je
šťastný a my s ním, i když jsme ho v
kritické chvíli nechtěně polili vodou. V tom
ruchu a
shonu jsme si také vzpomněli na naše
malé
loutkaříčky. Pletou se nám při
zkouškách,
někdy i zlobí, protože na ně nemáme čas,
musíme je
nějak odměnit. Ze dvou litrů mléka zaděláme doma
na
amolety, těsto přitáhneme do loutkárny a na
vařiči
pečeme.
Ostatní s dětmi
dovádějí na sále a
když, je upečeno, Pepík uvaří čaj, děti si
stoupnou do
fronty a hody začínají. Oslavy skončily,
pracujeme
dál. Už před lety jsme hráli v
Krajkové, jednou
doslova svolávali publikum s trubkou; a bubnem. ale to už je
dávno, též je pozveme do Habartova. V propagaci
nám pomáhají ženské ze
sklárny,
které zajistily i autobus,, takže v hledišti
zasedly děti
nejen z Krajkové, ale i z Doliny a Libnova.
Obětavý řidič
je pak večer rozvážel. Děti jsou nadšeny,
zdá se,
že většina vidí divadlo poprvé. Pro ně
neexistuje
jeviště s oponou, ale "okýnko se
záclonkou, jak
jste tam svítili." Hrajeme pro ně
Kašpárkovy
obrázky a přidáváme
Káčátko s živou
herečkou, která usne a děti ji mají probudit.
Reakce: "My
tak řvali a ona ne a ne se probudit." Publikum se nechce
rozejít, přidáváme ještě
soutěže. Tak
dlouhé představení jsme ještě
nehráli.
Obdivuhodná však byla dlouhá pozornost
dětí.
Kačátko hrajeme i pro habartovské děti,
baví se děti i dospělí. To už studujeme
další loutkovou estrádu s živou
herečkou a do
pohádky Jak šel Honza na trh
vyrábí rodina
Herzigova vykotlanou vrbu. Děti soutěží nejen s
nafukováním balónků ,
loupání
brambor a strouháním rohlíku, ale i
"kdo se
dříve oblékne. Na jevišti se kluci
svléknou
do půli těla, zamotáme jim všechno do jednoho
chumlu a,
na dané znamení vyběhnou a hledají
své
svršky. Malé děti zpívají,
každým si
odnese nějakou drobnost. Pro důchodce je připraven
společenský
večer a loutkáři zde vystupují.
Kromě jiného jsou
tu oba šašci, kteří se rozhodnou, že
už nebudou
vystupovat pro děti, ale založí hudební skupinu a
"čím víc řveš, tím je to
hezčí."
Nemohou se už přece jmenovat Bimbula a Bambula, ale
dávají si různá anglická
jména,
opatří si paruky s dlouhými vlasy,
usoudí,, že je
třeba žvýkat, aby vypadali světově a už spustí
své: "Umcaj,, umcaj, umcaj." Na závěr je vyžene
vedoucí Hornického domu, který pořad
konferuje a
po kterém chtějí odměnu se všemi
možnými i
nemožnými dietami.
Na estrádách
vystupují i
naši malí loutkařící,
musíme si
přece zajistit pokračování.
V roce 1975 vstupujeme do
další dvacítky a
nacvičujeme další loutkové
estrády. Protože
chceme, aby se děti naučily poslouchat hudbu a zpět, opět tu s
námi vystupuje dětský pěvecký sbor.
Když přijely
děti z Krajkové sotva je autobus mohl pobrat.
Předešlí totiž vyprávěli
svým
vrstevníkům, co se dělo při, jejich poslední
návštěvě a tak zlákali
další. Byli
tak tiší s pozorní, že jsme v
zákulisí uvažovali, jestli snad
neodešli.
Autobus
pro Bukovany se znovu 2x otočil,ale spolu s hodnými přijeli
i
dva zlobitelé s jeden z nich musel za dveře. Lojza
Dupálek znovu sleví úspěchy, dupe a
děti
zpívají. Na okrese byla vymyšlena
vtipná
soutěž mezi městy a součástí je také
kultura. Byli
jsme na vystoupení vybrání s zvolili
jsme hru
Kuťásek a Kutilka. V roli vypravěčky vystupuje
malá Inča
Zajíčková a dospělé publikum se
chová
přesně podle jejích pokynů. Dělá
budíka, pokřikuje
na loutky a nakonec i cvičí.
Poslanec České
národní rady, který byl
přítomen, o
přestávce konstatuje:''Kdyby mi někdo řekl, že dva
hadroví panáci a jedna malá holka mne
přinutí dělat dřepy, nevěřil bych. A přece jsem je dělal. A
rád
/ 1. kolo bylo v Lokti a my tam velice uspěli.
Další kolo
je v Habartově a loketští vyhrožují,
že u
nás cvičit nebudou. Prý jsme tím
tělocvikem 1.
kolo vyhráli. My ovšem jejich
tělocvičení
nepotřebovali, chystáme novou scénku.
Parafrázovali jsme totiž Čapka - Pejska k a kočičku; co
mají prát prádlo. Pejsek nechce nosit
vodu, je
unavený z práce, to není jako kočka,
která
sedí u díry a čeká, až vyleze
myš. Pejsek
hlídá jak ostříž,
zvlášť když jde
mistr na pivo. Ale když mistr řekne, že přijde
kámoš, tak
zaleze do boudy hlavou napřed a nevidí,
neslyší.
Jako tuhle s tím cementem. Vodovodní pumpa
skřípe
a pejsek závidí Amidorovi od vedle, kde
mají
vodovod. Kočka jízlivě připomene, že Amidor neleze do boudy
hlavou napřed, ale natáhne pracku a ptá se, co
zato.
Amidorka má nový kožich, Punťa Trabanta, Punťovka
klobouk
a tak ti dva vrší na jednu kupu
vlastnictví,
majetek a když jim z necek začnou vylézat bubliny,
naštvou se, vodu vylejí a konstatují,
že to od
nynějška budou dělat tak, jako ti od vedle.
Natáhnou
pracku a .... Zatáhli jsme velkou oponu a obecenstvo si
najednou
neví se scénkou rady.
Tleskají i
netleskají. Na scénu
přichází Jana,
která cosi šije na maňásku a spolu s
ní je
tu velký pes a vyje, protože si neví rady s
počínáním těch
předešlých. Jana mu
vysvětlí, že se shlédli v
počínání
některých lidí kteří jen v
nahromaděných
věcích vidí smysl života. Ale pes Baryk
pořád
nechápe a raději jde do boudy, Hubert vzadu pustí
znělku
večerníčku, na scénu
přibíhají naši
malí loutkařící, ale Jana je
posílá
zpět za večerníčkem. V ten moment jsme za Janou doslova
vypustili její nejmladší Lenku,
která si to
po kolínkách metelí za svou
mámou. Ta ji
zvedne do náruče a ztichlého hlediště
se
zeptá: "Lidi, řekněte, co to je smysl života."
Hlediště
se může utleskat, sem tam někdo rychle shání
kapesník a my jsme byli v kultuře opět první.
Později
nám zástupci města
odevzdávají
stříbrnou plaketu, jako uznání za
naši
práci. Pozvali jsme školní družinu
tentokrát na jeviště, kde seděli jako v
hledišti.
Zúčastnili se s námi stavění
scény i
přípravy divadelního představení.
Nápad se
ujal, takže jsme vzápětí pozvali i
další
družinu. Hrajeme Kuťáska, hrajeme hově
nastudovaný
Čertí mlýn, přivážíme opět
děti z Bukovan a
z Krajkové. Místo obvyklého
výletu se stany
navštěvujeme v Praze profesionální
loutkové
divadlo Sluníčko s exkurzí do
zákulisí. Rok
1975 je u
konce.
Rok 1976 - 1981
Radostně nás
vítaly děti v mateřské škole,
kdy jsme k nim přinesli svoje loutkářské potřeby
a
hráli přímo u nich. Nezapomenutelné
bylo pro
nás představení pro děti z Chlumu,
které k
nám přišly pěšky.
Oprášili jsme svou
starou pohádku "Kdo má pravdu" a roli
kuchtíka
hrál tentokrát s loutkami živý herec
Helmut a když
další živý herec coby dr.
Uzenáč
vybíhal z hradu přímo mezi dětmi, byl
vítán
bouřlivým potleskem. Další
představení pro
děti z Bukovan a Krajkové je už naší
tradicí. Že jsou loutkáři koumáci,
předvedl i
Karel Herzig, když na ocase jeho čerta balancoval pinponkový
míček. Doma s ním trénoval tak dlouho,
až se
výkon povedl. Žasli diváci, žasli jsme i my.
Opakujeme
několikrát představení na jevišti a
začínáme trénovat výpravnou
Zlatovlásku, která se nám
překulí do
dalšího roku.
V roce 1977 nám
Zlatovláska dala
zabrat. Naši vodiči však rostou)
Hráli jsme se závěsnými loutkami a
sloužící Jiřík nejenže přinesl
králi
talíř s rybou, ale ještě uměl nalévat
pohár. Principálka spolu s Helmutem jsou
naši
nejlepší vodiči. Krajková a Bukovany
jsou už
stálými hosty. Zajíždíme
nejen do
nemocnice, ale tentokrát také do Lomnice a
Oloví.
Naše estrády se opět
skládají z
krátkých pohádek, soutěží
apod.
V roce 1978 s estrádami pokračujeme, ale také
nacvičíme
pohádku Hračky na cestách, pro které
bylo nutno
vyrobit různé rekvizity. S dalším
představením zajíždíme
tentokrát do Bukovan
a Lomnice a hrajeme pro ně zdarma. Rok 1979 je vzpomínkou na
25
let naší nepřetržité práce.
Znovu
pořádáme v Hornickém domě
výstavu, znovu
sháníme fotografie i listinný
materiál,
zveme své příznivce i
bývalé členy,
výstavu pak shlédly všechny
třídy
našich škol. Ale nebyly jen oslavy, nastudovali
jsme
také novou pohádku Jak Honza dostal Kačenu a
Pejska a
kočičku jsme sehráli tentokrát v komplet
provedení, t.j. od mytí'podlahy, přes panenku, co
tence
plakala až k uplácanému dortu. Míček
Flíček
zastává milovanou pohádkou a
celé
hlediště si už zpívá s
námi:"Máme
buben s flašinetem.
Vystupujeme v Domě pečovatelské
služby v Habartově, opět startujeme s naším
vozíkem a pohádku zde ještě
doplníme
písničkami a recitací. Jsme dojati, když tu
"Cestičku k
domovu" recitují společně s námi -
básničku si
pamatují ještě ze školy.
Zvláštního
setkání jsme se dočkali v
Domě pečovatelské služby v Kynšperku.
Tamější obyvatelé se vraceli z
vycházky a
museli jsme chvíli počkat. Potřebovali se totiž upravit,
nafešákovat, vždyť jdou přece do divadla.
Hráli
jsme ve větším'obývacím
pokoji' a v
hledišti s ostatními pan Sedláček,
který
nám v našich začátcích
tolik pomohl při
stavění divadla. Před lidmi jsme ho oslovili, veřejně
poděkovali
zato, že jeho práce muže žít stále
dál.
Tentokrát byly slzičky na
obou stranách. Opět za
námi přijely Bukovany s Krajkovou a když končil rok my
hodnotili, rozhodli jsme se, že v dalším roce se
zúčastníme loutkářské
přehlídky v
Horním Slavkově. V minulosti jsme pořád
váhali,
poněvadž jsme s přehlídkami neměli dobré
zkušenosti. Ale
co bylo - bylo, zkusíme to.
V r 1980
jsme tedy poprvé po dlouhých
letech jeli soutěžit. Oprášili jsme
pohádku Kdo má pravdu, nazvali ji
Podivným
královstvím a doplnili ji o dva živé
herce. V
pozdějších letech byla tato praxe v
loutkových
divadlech běžná, ale my jsme přišli s
tímto
nápadem v amatérském
podání
poprvé. Porota se tvářila nedůvěřivě, ale
celkové
prostředí nás zaujalo natolik, že jsme se sem po
několik
let vraceli. Po počáteční nedůvěře
získali jsme
zde ocenění za režii.
Náš soubor se už v
té
době dělil na Kahánek /dospělí/ a
Kaháneček,
který byl většinou složen z dětí
našich
loutkářů. Také zde vystupoval, byl odměněn
věcnými
cenami a porota zejména vyzdvihla jeho pěkný
dětský projev. V Domě pečovatelské služby
vystupovaly oba
soubory, dětský i dospěly a zejména děti tu byly
přijímány s dojetím. Není
divu. Za
mnohými obyvateli přijíždějí jejich
potomci pouze
v době, kdy ti staří berou důchod. Nastudujeme Veselou
kapelu a
Červenou Karkulku, na vystoupení nás zvou i
místní včelaři, když v kavárně na
náměstí schůzují.
Dětský soubor
odměníme exkurzí"do krajkovské
sklárny a
když se překulí rok, studujeme novou pohádku
Kočičky z
Podmáslové ulice,,ke které
vytvoříme
plošné loutky koček.
Přivítáme hosty z
Březové, kteří tu hrají s marionety
pohádku
Kašpárek a čaroděj. Na vystoupení
nás zve
místní statek a Domovní
správa,
účinkujeme také v Citicích pro
zaměstnance
šachty a jejich děti. Dostali jsme darem loutku
pštrosa a
spolu s Dupálkem je tu další
číslo -
pštrosí tanec. Na Slavkovské hry
jedeme s
Kačátkem,- jsme oceněna diplomem a věcnou cenou.
Na Slavnosti loutek dětských souborů sehrál
náš Kaháneček pohádku Jak
kohout přelstil
lišáka. Řidič šachetního
autobusu pan
Bubeníček je náš kamarád,
který
nám ochotně pomáhá skládat
a
nakládat loutkářský majeteček při
zájezdech, Zúročili jsme, svoje
chemlonové
počínání představením
Vrabčí
škola, při kterém účinkují
naše
děti, na scéně jako vodiči i mluvicí
zároveň .
Soubor měl v r. 1983 8 dětských členů, 3
mladistvé a 8
dospělých.
V roce 1984 jsme znovu
pořádali
výstavu o své práci, vždyť už jsme
dovršili
30 let své činnosti. Při společném
posezení byly
provedeny ukázky z našich her, kdy se
doplňují oba
soubory. Nastudovali jsme pohádku Kouzelný
vláček,
kdy jsme zas vyráběli další rekvizity.
Sehráli jsme ji ve Slavkově -viz prii. č. 6 a 7.
Dětský
soubor nastudoval pohádku O koťátku
které
zapomnělo mňoukat, dospělé uvedlo Krakonoše. Před
vystoupeními v Domě pečovatelské služby opět
studujeme
staré čítanky a pro staré lidi z nich
vybíráme ukázky.
Když odcházíme volají na
nás: "Přijeďte
zas.." Na naši oslavu přijel opět z Ostravska
náš
Vašek a také Míra z
Děčínská,
kterému se splnil sen, je opravdu
námořníkem, leze
po skalách a vede mladé k turistice. Jek ten
nám v
divadle chyběl! I tu nejzamotanější loutku dovedl
rozmotat i během představeni, nehledě k jeho
dalším
kvalitám. Sezóna byla nesmírně
těžká pro
naši režii. Na skále se jim zabil jejich syn
Ctibor.
V
roce 1985
nám dětské obecenstvo maluje obrázky,
které vystavujeme ve vývěsní
skřínce u
kina. Na slavkovskou přehlídku chystáme
pohádku
Ťupínek a vymýšlíme na ni
velké
maňásky, které nám obětavě
ušije
paní Jandová že sklárny
Krajková. 2.
třída má v osnovách Micka, tak jsme
jim ho na
jejich přání sehráli. Dovezli jsme
děti z
Krajkové, hráli jsme v Rotavě, a znovu v
Citicích.
Pro rodiče členů našeho divadla, jsme uspořádali
posezení s ukázkami našich her. V
dopoledních hodinách jsme hráli pro
mateřské školy a pro Panenku jak tence plakala/
jsme
uspořádali sbírku hraček pod heslem
"Každý přines,
co doma máš." Sebrané hračky pak
přinášejí pejsek s kočičkou
své panence. Po
několikrát také dojíždíme s
představením do Dětského domova ve Slavkově.
Z úst
ředitelky se pak dovídáme o smutných
osudech
umístěných dětí. Také sem
jedeme na soutěž
se svým Ťupínkem.
Loutky jsou krásné, jen vodění
málem za
trest, kdy jedna ruka spočívá v hlavě loutky a
druhá v její pracce.
Ale Honza s Petrem a Veronikou, která vodí
lišku,
se činili jak mohli. Získali jsme tu dobrého
kamaráda i učitele, hledáme nové
talenty, abychom
si zajistili dorost, ale jak zjišťujeme, velkou slabinou
dětí je dnes čtení a přednes. Ve Slavkově
vystoupil i
dětský soubor s pohádkou Jak se lenost
nevyplácí a byl odměněn
pohádkovými
knížkami.
Ukládám
získaný diplom za
Ťupínka a hrajeme dál na
domácí i
cizí půdě. Ale když nám postupně naši
diváci odjíždějí na školy v
přírodě,
naše hlediště řídne. Do Slavkova jsme
jezdili
rádi. Pěkné, čisté
prostředí
tamějšího kulturního domu, postupem
let
dobrá organizace a vřelé přijetí ,
nocleh v hotelu
Tatran.
Porota byla po několik let skoro stálá, takže
jsme se
navzájem poznávali. Některé souboru
byly bohatě
dotovány, jiné vařily z vody. Pamatujeme na jednu
Kraslickou přehlídku, kdy Jeden z krajských
Souboru uvedl že jeho dekorace včetně režie byla dílem
profesionála a sehrané představení tak
představovalo tehdejších 25.000 -Kčs.
Kampak na
ostatní, kteří pracují
systémem poraď si
jak umíš.
Přehlídka ve Slavkově
začínala
přijetím v obřadní síni města,
místní zpěvák zazpíval
„ Ty
slavkovské stráně“ a my se rozběhli
hrát. Už
dávno nebylo hlediště
prázdné, vždycky bylo
pro koho hrát, Když jsme šli do
další
soutěže vyrobili jsme pro Ponocného a strašidlo
rourové loutky.
Vyžebrali jsme v textilu roury na natáčení
koberců Hubert
vymyslel a zajistil držení loutek, přibyly
ksichtíky a
oblečení a loutky byly na světě. Porota
náš
experiment nadšeně přijala,dostali jsme věcnou cenu a diplom
jen
nám vytkla, že loutky neměly ruce, poněvadž jsme
využívali vlastních. Pohádku jsme
hráli
doma i pro další děti, ale málo
platné,
děti vřeleji přijímají tradiční
postavičky. Pro
Hračky na cestách zhotovil nový člen,
šikovný Verner, světelný
pás pro cirkus,
který završuje poslední
jednání.
Opakujeme některé své hry, ale málo
platné,
nejvíc milují dětí Ťupínka.
škoda,
že se nám paní Jandová odstěhovala .
Druhý
odstraněný zápis v kronice lze jen komentovat
rčením nač ohřívat starou polívku.
Rok 1988 - 2003
Pro Slavkovskou soutěž jsme vybrali
pohádku
Rozhádaná písmenka. Bylo třeba nejprve
poshánět polystyren a trpělivě vyřezávat
velká
písmena. Při té práci vznikal v
šatně
nepředstavitelný - nedá se to povědět jinak,
binec. Z
překližky byly dále vyřezávány
obličeje
žáků, které pak sloužily jako masky pro
živé,
herce. O radu jsme poprosili loutkáře pana
Hrubého z
Plzně, který se nám obětavě věnoval a jednu
neděli za
námi přijel.
Zkoušeli jsme
celý den a pro
všechny jsme připravili pohosštění,
abychom se
nezdržovali odchodem na oběd". Postupně se rýsovala
pohádka o vzpouře písmen v abecedě, takže se na
scéně objevovala slova jako kibule místo cibule,
cabička
místo babička apod. Představení se nám
povedlo, a
byli jsme doporučeni do krajského kola v
Kraslicích.
Všechny soubory byly vyzvány, aby na
večerní
posezení připravily nějaké vystoupení.
Učinili
jsme tak jen my a březovský soubor.
Znovu jsme navázali
na velká vahadla dva živé herce, do rukou člena
poroty
pana Vidlaře jsme předali text a prosili ho, aby se ujal režie a
mluviče obsadil z členů poroty Stručně řečeno, byla to
taková
legrace, při které se bavili všichni. Odjezd na
přehlídku do Kraslic byl svízelný,
nepřijel pro
nás autobus. Nakonec se smilovali loutkáři z
Plzně,
kteří nás dopravili. Krajské porotě se
pohádka moc nelíbila, i když jsme odtud
odjížděli
s diplomem, ale nám se zas nelíbilo
její
rčení, Že v dnešní době jsou už
marionety loutky
překonané, nehratelné. Naše režie
vytáhla
do boje a porotě připomenula divadlo Spejbla a Hurvínka, kdy
o
těchto dvou závěsných loutkách se
vyjádřil
Sergej Obrazcov:
"Mockrát jsem viděl hrát lidi jako
dřeva, ale ještě nikdy dřeva jako lidi."
Doma jsme uskutečnili
Besedy pro třídy, které měly v
osnovách
loutkové divadlo. V roce 88 jsme vystupovali kromě Slavkova
a
Kraslic pouze na domácí půdě, protože
příprava
soutěžního představení zabrala mnoho času a na
další aktivity nezbývalo
V roce 1989 jsme pro
Slavkov studovali pohádku švec a
čert s živým hercem -šárkou,
která byla
odměněna za herecké ztvárnění postavy.
Naše
práce byla v tomto roce často zabržděna, tu odchodem
studujících člena na bramborovou
brigádu, nebo
školami v přírodě, nemocemi apod. A
také schůzemi,
vždyť byl rok 1989 - předěl politického systému.
Poněvadž
uplynulo 35 let od založení souboru, uspořádali
jsme opět
tradiční výstavu včetně posezení. Na
slavkovské přehlídky jsme chodili velice
rádi, ale
přec jen jsme se trochu zamýšleli nad
tím, jestli
jejich náročná příprava
není na úkor
našich vlastních diváků.
Rok 1990
byl posledním rokem
slavkovských přehlídek. Pan Hrubý
nám
poslal pohádku O třech prasátkách a my
ji určili
do Slavkova. Ale kde vzít ta prasátka?
Obětavý
Verner se uvolil, že je doma vyrobí. Principálka
se
vydala na žebrotu do místní Tosty, odkud
získala
různý materiál z odpadu. Jen z úst
Wernerovy
maminky víme, jak jejich pokoj vypadal při
výrobě,
řezání apod.
Režii jsme pak svěřili Petru
Nejedlému, mladému členu souboru,
dětský soubor
nacvičil Pohádku z kůry. Porota pochválila snahu
mladého člena, poradila při výrobě loutek a my
odjížděli s novou chutí do práce.
Nastudovali jsme
novou pohádku Kašpárkova
kouzelná kniha a
na požádání vedoucího
závodního klubu jsme začali připravovat
tribunový
pořad o práci loutkového divadla,
který byl pak
uváděn v Sokolově. Domnívám se, že u
Huberta je
uložen zvukový zápis. V roce 1991
zjišťujeme že
Slavkov opravdu končí.
Chybí
finanční prostředky. Řada souborů se rozpadla.
Dostali, jsme sice pozvání na
přehlídku v Plzni,
ale pro současné složení souboru jsme se nemohli
zúčastnit stěhování, vojna a
různé
soukromé starosti způsobily, že nám
odešli
někteří dobří členové a my jsme
kolektiv
dávali pracně dohromady.
Rok 1991
byl také rokem pravdy, kdy se
principálka poprvé dověděla, proč v minulosti
docházelo k určitým střetům mezi souborem a
vedením Hornického domu.
Vyskytli se totiž našeptávači kteří
varovali před
působením Sčotkové v Kahánku.
Vždyť byla vyhozena
ze strany i z národního výboru, je
nebezpečí, že tu studuje protistátní
hry vystupuje
před dětmi apod. Tehdejší vedoucí byl
proto ve
střehu a podle toho se souborem jednal. Později se to jaksi urovnalo a
teprve teď promluvil. Ano strašně to
uráží i po
těch dlouhých letech,
ale na druhé straně nechci, aby se to nejdřív
náznakem a pak přímo na rovinu objevilo v
kronice.
Nekrmily jsme tím s mou
sestrou soubor ani tenkrát,
nebudeme krmit ani v letech příštích a
budoucích.
Trojí odchod ze života lecos
smazal, mažu i
trojí zápisy v kronice a tečka.
Během let jsme měli v
Hornickém domě vzácné
příznivce.
Míru Kohouta, Lojzu Glose, paní
Bednářovou .
Pomáhali nám jak jen mohli všichni tři
byli
postupně nepsanými členy našeho souboru. I na
pana
Rudišara je třeba vzpomenout. Byl správcem
hornického baráku, občas nám vynadal,
když myslel,
že zasloužíme, ale presto nad námi držel
ochrannou ruku.
Zvedli jsme vstupné na 3,- Kč
Po úbytku členů horko těžko
hráli. Ale pokračovali!!! Tradičně jsme
doprovázeli
své vojáky na vojnu putovním
maňáskem
švejka, ale zaměřili jsme se také na
legrácky při
svatbách svých členu.
Po obřadu dupala na náměstí Eva
Fiedlerová s
Lojzou Dupálkem, její ženich tančil se
pštrosem a
my k tomu zpívali' "Pec nám spadla." Janě
Kassové
jsme přitáhli kočárek s miminem . Dalo
nám
práci nejen sehnat kočár, ale ještě do
něj
vpěchovat Honzíka Kučerů jako mimino a Veronika jako
šlapka se přihnala za ženichem a hledala otce. Petr
Nejedlý měl svatbu v Sokolově, kluci vytvořili
živého
koně a v průvodu se k nám připojil i pan Hrubý z
Plzně,
bývalý člen poroty. Nezapomněli jsme na
šárku, připomenutím
Ťupínka, kdy
její "nemám rád mrkvovou
polévku"
vešlo do našich dějin.
Naposledy byla Veronika, kdy už
přišla jen režie s principálkou a za Honzou
Kaškou
jsme posílali malý dárek. Do souboru
přišli
noví členové, tři Martinové a jeden
Tomáš. Jeden z Martinů dostal
přízvisko
"dlouhý", abychom, si je nějak odlišili.
Druhý
Martin byl prostě Macek. Na Svět přišla Pohádka o
obrovi,
kdy živý herec Honza přijel na skejťáku a k
pobavení a úžasu dětí v
hledišti
jednoduše z přísálí.
Opakovali jsme i
starší hry některé v nové
úpravě a
slavnostně jsme otevírali naši novou
scénu. Lojza
Glos přišel na nápad zabudovat z
přísálí Hornického domu do
naší garáže okénko,
které jsme jen
otevřeli a po úpravě našeho
pojízdného
monstra bez těžkého zajíždění a
vyjíždění mohli rovnou hrát se
závěsnými loutkami.
Potřebné
manuální práce povětšinou
zajišťují Hubert a Helmut.
Znovu hrajeme dopoledne pro mateřské školy a
odjíždíme také do Lomnice, kde si
nejdřív
musíme řádně uklidit jeviště, abychom
tu mohli
účinkovat. Zásluhou vedoucí
Hornického domu
jsme nejprve odjeli do Kynšperka
na jakési předkolo, poněvadž naše režie tam na
pozvání Lidové školy
umění
přednášela o loutkovém divadle.
Druhým
kolem pak bylo'představení v Kynšperku s
oblíbeným Ťupínkem. Naše
vstupné se
od kdysi nepochopitelných 50 haléřů postupně
zvedlo ha
ustálenou pětikorunu, ale v Lomnici i Kynšperku
jsme
hráli zadarmo.
Ani další soutěže
v Plzni jsme se
nemohli zúčastnit, opět z finančních důvodů, ale
navíc jsme v poslední době hráli
většinou s
marionety, abychom využili získanou novou scénu a
děti na
ní zvykli. Táborák na konci
sezóny jsme
tentokrát nepořádali u Jany a Helmuta, poněvadž
si jejich
sousedi stěžovali na kouř. Zásluhou Huberta jsme se
sešli
areálu hasičů. Výlety na Hracholusky jsou už
minulostí. Závodní klub se rozpadl a
výbor
odborů z Dukly nám bezúplatně
předává
majetek loutkového divadla. Zatím budeme
dál
hrát v Hornickém domě dokud nás tu
strpí.
Okresní kulturní středisko, které
pořádalo
v minulosti loutkářská
školení jak na
vedení loutek, tak i na mluvené slovo,
několikrát
i zájezdy do profesionálních divadel s
prohlídkami zákulisí, bylo
zrušeno,
musíme spoléhat ha vlastní
síly a čerpat z
toho, co jsme se naučili.
Děti
nastudovali pohádku O kocouru
Mourkovi, kterou,režíroval mladý
Tomáš
Hudlička, chlapec který s námi chodil už od
l.třídy, nesmírně šikovný,
který
končil v době, kdy odcházel na studie mimo město a okres. U
Perníkové chaloupky se objevil oheň a tu se
velice
vyznamenala režie, která místo
slíbeného
lihu přinesla omylem kapky na kašel. Jednou se u
nás
objevili šermíři a navrhli, abychom s nimi Jeli
vystupovat do Karlových Varů. V
Poštovním dvoře,
kde Antonín Dvořák poprvé uvedl svou
symfonii Z
nového světa, jsme teď poprvé
účinkovali my s
Ťupínkem.
Živáčka tu ztvárni i Kuba Sýkora, ale
problém spočíval vtom, že jsme byli doslova
obklopeni
obecenstvem zepředu i zezadu. Kuba nastupoval středem diváků
a
pokyn k nástupu dostal od režie nikoliv nad hlavami, ale
skulinkou mezi nohama přihlížejících.
Našil
se však zlobítka, která tahala během
hry
Ťupínka za uši a bušili do
malého pejska.
Když jsme však
dohráli, přistoupila k nám při
balení a skládání
starší
manželská dvojice a vřele nám poděkovala za
náš slovní přednes. To byla odměna! Na
odměnu,
kterou nám slíbili šermíři
jsme
dávno zapomněli a přesto na závěr sezony jsme
dostali
1.905,-Kč. Soubor se rozhoduje jak s penězi naložit. Rozdělit mezi
účinkující? Schovat! Rozhodl soubor a
tak byla
částka odevzdána naší
pokladní Janě,
které říkáváme
strážce pokladu.
Na
závěr sezony jsme opekli buřtíky na zahradě Jany
a
Helmuta, sousedi už neprotestovali, takže jsme opustili
pohostinné místo u hasičů. Ti se ostatně už
dříve
zásluhou Huberta projevili jako
kamarádí, když
nám na víkend zapůjčili svůj rekreační
objekt v
Leopoldových Hamrech. V roce 97
přichází
další manželská dvojice
šindelářovi.
Oba vodí. S Jirkou nám přibyl tolik
potřebný
mužský hlas a Jiřka se ještě navíc
projevila jako
velice schopná a nápaditá
švadlena nejen
při oblékání loutek e v
pozdějších
letech jako aranžérka při výzdobě divadla a
pořádaných výstavách.
Dětský soubor
se rozrostl, ale s některými byla těžká
spolupráce. Když se mi chtělo přijít, na
zkoušku,
tak přijdu, když nemám náladu, nepůjdu. Trpěla
tím
práce i ostatní děti, které svědomitě
chodily.
Nakonec jsme se s některými raději rozloučili, i když
nám
bylo líto, že ztrácíme pár
schopných
talentů. Byli mezi nimi i dobří zpěváci - doklad
uložen u
zvukaře Huberta.
Ten také vyjednal
představení v
Bukovanech, kde jsme se setkali s nabitým sálem a
skutečností, že se na všechny ani
místa nedostalo.
Spolu se svou ženou oslovili také Domov důchodců v
Pochlovicích, kam jsme odjížděli
zásluhou pana
Buriane a Brenkuse. Protože bylo kolem Velikonoc, oslovili jsme
školní děti, které nám
vyrobily
malované kraslice. Kuba je nesl v nůši a byly pak
rozdány všem obyvatelům. Mezi
ležící
chodila pak Marcela se šárkou se svými
holčičkami
a rozdávaly i tady. Když jsme odjížděli, seděla
jedna z
babiček na chodbě a jako poklad držela v ruce naše
vajíčko. /7/25/
Doma jsme sehráli
představení ve
prospěch vyhořelého chebského divadla /7/27-28/
Naše šašky už představuje
delší dobu
už nová dvojice – Marcela a
šárka. Ti
slavili úspěch i na představení pro
Baráčníky. Ti se o nás dověděli a my
znovu
hráli pod širým nebem,
tentokrát s
velkým úskalím. (Větrem
poražená
scéna, pouliční hluk). Nastudovali jsme
Veselá
medvíďata, tentokrát s velikým
smutkem. Loučili
jsme se s Tomášem Hudličkou, který s
námi
chodil od 1.třídy. Dobrý čtenář,
vodič,
svého času i režisér dětského souboru.
Odchází na Hotelovou školu do
Mariánských Lázní, u
tradičního
táboráku se, s ním loučíme.
Nově jsme
studovali oblíbené Káčátko,
kde jsme pro
muže z lidu získali Míru Sýkoru. V
maňáskové pohádce švec a
čert
vystupují naši noví manželé
šindelářovi, v pohádce
ovšem jako Nitkovi.
Načas je jejich původní jméno zapomenuto a jsou
prostě
Nitka s Nitkovou. Měli jsme také své jubilanty.
Janě bylo
padesát a Sčotkové sedmdesát. Obě jsme
navštívili v jejich domácnostech
/7/29, 7/30.
Nová funkce v divadle se
nazývá ohňař. Když totiž
v Perníkové chaloupce strkají
bábu do pece,
pod jevištěm ohňař v kastrůlku s dlouhou rukovětí
zapálí lihobenzin a vyšlehne plamen.
Jen aby
nám divadlo neshořelo.
Už nemůžeme hrát s marionety
s
otevřeným oknem do přísálí.
Je obsazeno
kulečníky a automaty, takže jsme v roce 1998
hráli pouze s
maňásky. Všechno je najednou jinak.
Mladým
maminkám občas stůňou děti, šárka
čeká
druhé miminko, dospělých je málo.
V roce 1999 jsme vstoupili
do 45. sezóny a
bylo to nadále těžké. Rozpustili jsme
dětský
soubor, protože když jsme do nekonečna zkoušeli jedinou hru
s
přístupem když se mi chce, přijdu, když ne marně
čekáte,
došlo nám trpělivost. V minulosti byl
dětský
soubor naším zázemím, odkud
jsme postupem
let čerpali talenty pro dospěláky. Naše
zkoušky
byly často narušovány novým
vedením
Hornického domu kdy sál a někdy i
jeviště byl
obsazen pořádanými trhy.
Bylo proto vyvoláno
jednání za účasti města a bylo dohodnu
to, že
harmonogram našich zkoušek musí
být
respektován a vybrané vstupné už
nebudeme
odevzdávat Hornickému domu a budeme si je
ponechávat pro vlastní potřebu. /7/38/ Abychom
mohli opět
hrát s marionety, musel Hubert s Helmutem opět přizpůsobit
pojízdnou scénu, tolikrát už
upravovanou. Znovu
pracně vyjíždíme a
zajíždíme. V souboru
jsou teď členové, kteří nikdy loutky nevodili,
nastává proto další
učení.
Scénu jsme mohli zprovoznit také díky
tomu, že
město zakoupilo novou oponu jeviště. /7/31-33-35/.
Začínajícímu souboru v Praze 10 jsme
poslali
zásilku her a různých pomůcek. Před
nastávající oslavou 45. Sezony
zjišťujeme,
že jsme od založení divadla sehráli 429
přestavení, která v průměru shlédlo
1200
dětí.
Dohodli jsme se, že své
jubileum oslavíme v
restauraci v Částkově, protože Hornický dům byl
už
cizí.
Zjišťujeme že v letech 71-99
jsme nejprve
závodnímu klubu a pak restauraci odevzdali
své
vstupné ve výši 30.966,-Kč. S
potěšením jsme přijali rozhodnutí
města,
které nám na oslavu poskytlo 5.000,-Kč. Dopravu
zajistil
Hubert prostřednictvím místních
hasičů.
Zúčastnil se starosta města, z městského
úřadu
paní Hudličková, přišel i
náš
Tomáš, kterého pořád
počítáme
jako svého člena, z Chlumu přijel
bývalý člen Petr
Nejedlý se svou rodinou, který
přislíbil, že se do
souboru vrátí. Marcela se
šárkou
přichystaly překvapení- opět byly
navázány na
velká vahadla. /7/37.36/
Děti loutkářů malovaly
obrázky o činnosti divadla, které pak byly
odeslány na festival do Zlína. Bohužel, odezva
odtud
žádná, Zábava družně pokračovala, jen
principálka odjížděla do nemocnice za
svým těžce
nemocným mužem a její sestra většinou
proseděla
venku se starostmi o sestru. Jedenáct souborových
dětí, které často musí se
svými rodiči do
zkoušek, bylo odměněno malými
keramickými
zvířátky.
Za zmínku stojí naše
ohlášené
představení v Bukovanech, kdy vinou
tamějších
pořadatelů o nás nikdo nevěděl. Režie sháněla
děti na
místním hřišti, Péťa
pomocí
rozhlasu, takže se sál nakonec naplnil a mohli jsme
hrát.
Ozval se náš
bývalý člen Honza Kaška
z Libochovic s tím, že bychom mohli hrát na
jejích
slavnostech. Podmínkou ovšem bylo zaslat tam
předem klip
ze zamýšleného představení.
Porota pak
usoudí, jestli nás příjme. Pojedeme,
Sehrajeme
Káčátko a Kašpárkovy
obrázky. S
videokamerou přišel mezi nás otec
naší
Veroniky pan Klíma a Libochovice s
naší
účastní souhlasily. Noclehy byly
zajištěny v
rodinném domku Honzovy matky a první
představení
jsme sehráli v dětském domově nedaleko
Libochovic.
Druhý den jsme hráli jedno představení
pro
mateřské školy v Zlibochovi a okolí,
druhého pro nižší stupeň
základních
škol. Obě byla bouřlivě přijímána a
vřelé
poděkování učitelek byla
naší
největší odměnou.
Navštívili jsme
tamější zámek a jednu mateřskou
školu,
odkud jsme později dostali obrázky dětí z
našich
pohádek /8/10-12/
Z města jsme dostali 5.000 Kč na
cestovné a příspěvek ne
novou aparaturu, vše v souhrnu 14.081 Kč. /8/1-2/. Před
několika
lety se plzeňský rozhlas dověděl, o našem souboru
a při
vysílání redaktor slíbil,
že se k
nám přijede podívat. Zůstalo při slibu, takže
jsme do
rozhlasu poslali dopis s pozváním, ale ten zůstal
bez
odezvy. Zahájili jsme jednání s
pražským
ekologickým centrem Toulcův dvůr a nabídli jim
své
vystoupení. K naší velké
radosti
přišla kladná odpověď /8/3, 4,15/Na
závěr
sezóny jsme se sešli ne zahradě
Nejedlých na
Chlumu a bylo tam tak pěkně, že se mladí členové
souboru
rozhodli, že tam pojedeme ještě jednou na začátku
další sezóny, tj.. od září 2000
do
června2001.
Na vánoční
posezení jsme v
té době chodili do domku naší
principálky.
Její manžel zemřel, zůstala tu, sama a Hornický
dům byl
už v té době značně nehostinný.
Hornický dům
nedodržoval harmonogram našich zkoušek,
stále
více sál obsazoval trhy, navíc se tu
téměř
netopilo, zkoušeli jsme v zimě.
Velkou pozornost jsme věnovali
vystoupení v Toulcově dvoře v Praze /8/5/. Jeli jsme opět s
Káčátkem a
Kašpárkovými
obrázky a získali jsme zajímavou
zkušenost.
Zatímco venkovské děti při tomto
představení
málem bourali sál, když
spoluúčinkovaly,
pražské děti, bylo dost těžko vyburcovat. Presto jsme se
líbili, pořadatelé nám
upřímně poděkovali a
dál o tom svědčí korespondence i
článek v
novinách.
Doma vznikla myšlenka zkusit
vystoupení
ve zdejším Ústavu
sociálních služeb
pro mentálně postižené děti. Zkusili jsme,
vybrali
jednoduché pohádky a byli jsme tu dětmi vřele
přijímáni. Jirka šindelář
přišel na
další nápad - nabídnout
představení
loketskému hradu. Dojednal se starostou, poslali jsme dopis
a
představení Kašpárek a čert se
uskutečnilo 16. a
17.12. 00 ne nádvoří hradu. Byl
pořízen
videozáznam a presto, že Kašpárkovi
při hře upadla
hlava, k všeobecnému veselí, byli jsme
tu opět
dobře přijati s příslibem, že
příští rok
nás čekají znovu. /8/6-9/
Kolem Vánoc jsme opět
doma u principálky, od lustru visí
citáty z
našeho divadla/jsou v příloze/V roce 2001 znovu
studuje
úspěšného Míčka
Flíčka.
Vylepšujeme putovní scénu i
nové
osvětlení, místo flašinetu
vyrábíme
harmoniku, Jitka maluje draky, abychom se nezdržovali.
Nejedlých
berou loutky domů a navazují je. Poprvé usednou u
čtenářského stolu děti našich
loutkářů a
Kassovic vnučka Adélka, Kačka a Filip ještě
neumí
číst a tak se museli svůj text naučit zpaměti.
K velké
radosti po dlouhých letech propůjčil Hubert svůj hlas
drakovi.
Ztrácí zrak a ochotná paní
Hudličková, která nám přepisuje texty
na
městském úřadu na počítači, jeho roli
zvýraznila velkými písmeny. V souboru
máme
dvě Jany. Té mladší
říkáme
Jana-matka od doby, kdy chodila do zkoušek a malou Lucinku
tu
kojila. Ted jsme svědky zázraku. Lucka před námi
poprvé vykročila. Petr studuje Perníkovou
chaloupku,
Jitka doma maluje na plátno, ale naše
zkoušky
čím dál víc
narušují trhy. Nakonec
byl pro nás vysloven zákaz vstupu na
celý červen.
3/10. Opět bylo uskutečněno jednání, opět
předán
harmonogram zkoušek, ale bylo to jak
plácnutí
dlaní o rybník. Záměrem města je
Hornický
dům prodat a ke kinu
postavit přístavek, kde Kahánek
získá
nové prostory. Posezení na Chlumu bylo ve
znamení
Helmutovy šedesátky a
Chlumští připravili
marionetovou scénku Začarované
sedátko.
Po
uskutečněném jednání znovu
malér při
kterém jsme dostali nehorázně
vynadáno, když jsme
při zkoušce - ohlášené
-dali stranou od
naší garáže nakupené
zboží, abychom
mohli vyjet s naší scénou.
Přišly
zákazy – tu zákaz vstupu na 3 neděle,
tu na 14
dní. Zkoušeli jsme v bytě Sčotkové,
odjížděli hrát do Ústavu
Sokolík a
Habartov, také do Svatavy, opět se 15. a 16. 12.
přesouváme do Lokte. /9/3-6/
Hrajeme tu opět na
nádvoří od 11. hodin, pak všechno
uklidit,
pokračovat od 14.hod. a druhy den znovu. Jsme zmrzlí jak
drozdi
a radostně přijímáme Janu-matku, která
za
námi přijela s teplými bramboráky. Na
zimu jsme
bohužel zvyklí z Hornického domu. Když jsme
předčasem
hráli pro mateřské školy, stěžovala si
na zimu i
přítomné učitelky. V
nejkrutějších mrazech
jsme zkoušeli bez topení, parketová
podlaha v
sále se na některých místech už
bortí,
rozbitým oknem táhne. Přesto hrajeme a
sokolovské
nemocnici odevzdáváme 1.000 Kč jako
příspěvek na
zakoupení magnetické rezonance.
Není v
naší moci, aby se v Hornickém domě
zatopila a
Jirka šindelář přišel na
nápad
nabídnout účinkování v
sokolovském
divadle. Vyjednal, přijali nás a ujistili, že s sebou
nemusíme vozit zvukovou aparaturu. Jenže jejich zvukař
nepřišel a nebyl k dosažení ani po telefonu,
takže jsme
museli představení pozdržet a Hubert se vrátil
pro
vlastní zvukařinu. Představení mělo
veliký ohlas,
když jsme po skončení pohádky předstoupili před
děti s
loutkami, div si nás nerozebrala. Jak jsme si v teple
libovali!
Hráli jsme také pro důchodce a po
vystoupení
nám manželé. Havlátovi darovali
klávesy.
Ted jen potřebujeme muzikanta.
U ohně na Chlumu
přemýšlíme, co bude dál. V
naší 49. sezóně je Hornický
dům
prodán a nový majitel souhlasí s
naším setrváním jedině za
předpokladu, že
město bude hradit otop. Město nesouhlasí, hledáme
tedy,
kam se vrtnout. Nakonec nám nezbývá
nic
jiného, než se odstěhovat do vybydlené Tosty.
V
říjnu 2002 jsme
se stěhovali. Dostali jsme ultimatum do kdy
máme zmizet, město zajistilo vybílení
prostoru,
který nám byl přidělen, ale už jsme nestačili
časově
uklidit, takže nezbylo nic jiného, než začít se
stěhováním. Začali jsme brzy ráno a
končili jsme
až večer, jedna parta v Hornickém domě nakládala,
druhá v Tostě přejímala. Jiřka přinesla z domova
čistící prostředky, které
však před
Hornickým domem někdo docela sprostě ukradl.
Pomáhali
nám i bývalí členové - Eva
přijela s
vlekem, na závěr se dostavili i pracovníci
Technických služeb. Vyklizené prostory jsme
uklidili a s
pocitem smutku zavezli svou pojízdnou scénu do
garáže. Přestěhování nebylo
možné. Zavolali
jsme majitele a svoje bývalé prostory mu předali.
Opět
končila jedna etapa našeho
loutkářského Života.
Když jsme se večer v Tostě všichni sešli, padla
na
nás hrůza a beznaděj. Celá velká
místnost
byla zaplavena kulisami, loutkami, rekvizitami, skříněmi,
regály, bylo třeba všechno roztřídit a
zejména tu umýt. Přicházíme
druhý
den, v budově se netopí, neteče tu teplá voda,
myjeme ve
studené. 22 kbelíků padlo na
nejhrubší
úklid a opět pozdě večer jdeme domů. Jeden den si
necháváme na oddych, abychom
další den opět
nastoupili. Mužská část staví do
uklizených
přilehlých prostor skříně a regály,
kam
putují naše rekvizity. Aby uvolnily
sál k
dalšímu úklidu. Naše
děvčata se ujala
rozdrbané opony z- Hornického domu,
rozstříhala,
částečně vyprala neodnesla do čistírny. Jiřka
nastříhala a ušila závěsy na okna.
Postavili jsme
vždyť musíme odehrát naše
představení
jedeme opět hrát do Sokolova.
Město rozhodlo, že zakoupí přímotopy, ale je tu
elektrikář, musíme odevzdat klíče a
nemůžeme sem.
Unavení, hladoví a
zmrzlí odcházíme
do svých domovů. O něco později už se balíme na
sokolovské vystoupení. i když tu ještě
pracují elektrikáři. /9/12-29. /
Uskutečnili jsme tu
představení pro zdejší
Ústav, které
je naší generálkou před Sokolovem
zjišťujeme, že nemáme dost židlí do
hlediště a tak je sháníme, kde se
dá,
dokonce i od popelnic. V sokolovském divadle jsme byli jako
v
ráji, staral se o nás zvukař i osvětlovač, v
hledišti sedělo jedinečné publikum. 0pět jsme
hráli na loketském hradě na
nádvoří
nabaleni do svetrů, bund rukavic.
Nádvořím
procházeli naši čerti, kteří za
bubnování zvali na představení.
Uplatnil se i
Hubertův vozembouch. Na přání mladých
členů
souboru jsme vánoční posezení
uskutečnili Ve
"své Tostě" ale zima byla tak velká, že jsme se
brzy
rozešly. Zjišťujeme, že, přímotopy
nestačí
a v zimě, tu pro děti, nebudeme moci hrát.
Sociální zařízení je tu
zdevastováno
a myši nám začínají
hospodařit v
kulisách a i mezi loutkami. Okna
nedoléhají,
zakryli jsme je závěsy, ale opona má sem tam
malé
i větší dírky. Přikryli jsme je
kulatými
motivky, které naháčkovala principálka
a
která také upletla
nátepníčky pro vodiče,
aby mohli vůbec vodit s přemrzlýma rukama..
Zkoušeli jme
tu vlastní pohádku jak si princ Hopsa hejsa
nevzal
princeznu Konvalinku z Lokte, na kterou se přišly
podívat
2 zástupkyně města. Mrzly tu společně s námi a
přišly na nápad přestěhovat nás do
uvolněného pavilonu 2.mateřské školy.
Zastupitelstvo záměr
schválilo a před námi bylo
další stěhování. Čekalo
nás mnoho
práce. Lépe vyhořet, než se stěhovat, jak se
říká, ale představa, že budeme konečně v teple,
dodala
sílu. Stěhujeme za pochodu.
V ambitu proboštví
na
Chlumu účinkujeme při tamější pouti a
s
Nejedlýma tu v proboštství
chystají
loutkářskou výstavu. /9/22-26. /
Přijely s ji prohlédnout děti
z Dasnic, pěšky k
nám doputovala děcka z Kynšperku, přijel i
habartovský ústav, provázeli jsme tu 3
kněze a
řádové sestřičky, jen habartovské děti
tu byly
ojediněle. Dobrovolné vstupné , ve
výši
2.240,-Kč .jsme; věnovali habartovskému ústavu.
Při
stěhování nám opět pomohly
Technické služby
a také dospělí Junáci, darem
přijímáme další židličky a
další kupujeme, šijeme potahy,
stavíme a
zdobíme divadlo a konečně 28.10.2003 hrajeme v
novém
působišti. Je nám tu krásně, jen se
trochu
obáváme,že se v budoucnu budeme opět stěhovat,
protože.Mš bude i naše současné
prostory
potřebovat.
Znovu
hrajeme v sokolovském divadle,
Předáváme kytic tamější
pracovnici
kulturního domu, která
odchází do důchodu.
Zjišťujeme, že není dobré
hrát pro děti
těsně před Mikulášem nebo před vánoci,
protože
dětí je v hledišti podstatně méně. Na
svém
novém působišti hrajeme, také pro
habartovské děti. a tu cítíme citelnou
mezeru,
která byla způsobena odmlkou při trampotách v
Hornickém domě a dvojím
stěhováním.
Některé děti se nám při pohádce
válí
po zemi těsně u jeviště, když druhy den
uklízíme,
nacházíme, v hledišti
papírky i
použité žvýkačky.
Opět začínáme od
začátku. Jirka vyjednal, další
představení
v Lokti, ale je prosinec, když odjíždíme, leje
jako, z
konce, chvílemi to namrzá a auty k hradu
nevyjedeme.
Všechno potřebné
vynášíme z
náměstí až na hraď a na
nádvoří
zjišťujeme, že se venku opravdu nedá
hrát.
Jednáme, s vynášením
věcí nám
pomáhají šermíři,
kteří nám
pak vyhlašují začátek
představení. Je
nám přidělena jedna z hradních
síní. Po
vyhlášení je sál doslova
nabyt, děti
nádherně reagují a poněvadž se
ukázalo, že pro
děti je lepší hrát uvnitř než venku,
vyjednáváme tento způsob hraní pro
ventrální další
působení.
ROK 2004 – 2009
Je začátek roku,
scházíme
se na povánoční posezení ve
„svém“ a tu se
dovídáme, bohužel jen z
novin a plakátů, že koncem ledna hrajeme v
sokolovském
divadle. Nedá se nic dělat sokolovské děti
nezklameme, i
když nám chybí 3 členové. Vypomohla
Jana,
která byla delší dobu na svoji
žádost
nehrajícím členem. Jen začala číst,
loutkáři začali na sebe obdivně pomrkávat-Jana
prostě
umí. Navzdory chybějícím dobře jsme
zahráli.
Hrajeme také pro
Habartov a jak nám řekla
jedna z přítomných babiček, která k
nám
chodívala jako dítě, byla doslova ohromena
chováním dětí i dospělých,
kteří
nejen děti nenapomenuli, ale ještě se při
představení
mezi sebou bavili. šárka přivedla do divadla děti
z
družiny, aby jim přiblížila chod loutkového
divadla.
Uskutečnili jsme také
představení pro středisko
Junáka jako poděkování za pomoc,
kterou nám
poskytli při stěhování. Na řadu přišlo
i
zpívání s vozembouchy i Lojzou
Dupálkem,
vyzkoušeli si „Oře, oře Jan přiletělo k němu 9
vran.“Hlediště bylo zaplněno Junáky v
krojích, kteří nám
blahopřáli k 50.
Výročí našeho divadla.
Výročí jsme
oslavili netradičně-návštěvou Spejbla a
Hurvínka v
Praze a vyjednali jsme si tu prohlídku
zákulisí.
/9/28-30/
Dopisovali jsme si také s
Říší loutek v
Praze, kde jsme byli kdysi na exkurzi,protože máme:
potíže při shánění provázků
pro marionety.
Jak jsme si ověřili, stejné potíže
mají i u
Hurvínků.
Začali jsme studovat novou pohádku vlastní
výroby
Jak si čerti stavěli tělocvičnu. Dala nám dost
práce,
nejen proto, že byla technicky náročná, ale občas
někteří členové nedocházeli na
zkoušky.
Oslavili, jsme také Hubertovy
narozeniny, neuvěřitelných
60. Nebyl jediným jubilantem. Principálce
Kučerové
bylo osmdesát. Na souborové
výročí jsme
také vzpomněli v tisku /9/31-32/, ve
vývěsní
skříňce jsme uveřejňovali výpisky z kroniky.
Základní
škola vyřazovala židle, takže jsme
mateřské škole mohli zapůjčených 60
židliček
vrátit.
V květnu jsme opět stehovali divadlo do chlumského ambitu,
kde
jsme hráli se svými Čerty, Pro obě
mateřské
školy jsme uspořádali prohlídku
divadla včetně
zákulisí, připravili malý program, při
kterém děti společně zpívaly a hrály
na
naše rytmické hudební
nástroje, promluvily
do mikrofonu a poslechly si malou pohádku. Sezónu
jsme
končili posezením u ohně na zahradě nových členů
manželů
Zapfových.
V červenci jsme se dočkali
nepříjemného
překvapení divadlo navštívil zloděj a
ukradl
nám přístroj na výrobu kouře a mlhy,
který
jsme zatím stačili použít pouze
jedenkrát.
Všechny skříně byly
zotvírány, dokonce i
lékárnička zmizela i baterka, jen
náplň do
přístroje zůstala. Zloděj vnikl oknem, nebyl
vypátrán.
Další
škoda vznikla na
náměti, kdy byla vytlučena naše
skříňka a ukradena
odtud loutka Hurvínka. Zloděj byl dopaden, loutka
poškozena a vrácena. Ne, nebylo to
dítě,
které zatoužilo po loutce, ale opilý muž,
kterému
bylo 22 let. Sčotková se zúčastnila
jednání přestupkové komise.
Po
prázdninách jsme nezačali
úspěšně. U
některých členů vázla dochvilnost a přesouvala se
i na
náš dorost. Čtenáře může nehradit
záskok,
ale vodiče jen těžko a když loutko vodí každou
zkoušku
někdo jiný, jde práce jak psovi pastva.
Každým
rokem si na nás vzpomíná Toulcův dvůr
z Prahy, kde
Jsme před několika lety hráli. Tehdy to klapalo, dnes to jde
ztěžka. Nácvik jednoduché
Zpívané
pohádky se táhl neúměrně dlouho K
nastudování dvou nových
pohádek vůbec
nedošlo. Ukradený přístroj byl
nahrazen
novým.
Pro obě mateřské
školy jsme sehráli
další představení. Ukázalo
se, že bude
lépe hrát pro každou školu
zvlášť,
podlaha není zešikmená a děti,
které
sedí vzadu, špatně vidí.
Další
zkušenost. - nehrát v době, kdy se hraje kino.
Zásluhou manželů
šindelářových se v
šatně objevily obrazy, které namaloval a daroval
pan
Váňa, pan Dvořák je zdarma orámoval.
Slavili jsme
také úspěch, děti se nám při
představení
neválí po zemi a při
uklízení jsme
našli pouze 1 papírek a jedno
cukrátko. Dětem jsme
chování v divadle připomenuli při
třetím
představení, setkali jsme se za to s kritikou
jedné z
dospělých, ale proč to nepřekousnout, když
připomínka
měla úspěch. Zkoušíme novou
pohádku Medvědi
na prázdninách, ale pro častou absenci vodičů
nám
to jde jak psovi pastva.Po velkém
úsilí ji
sehrajeme, došlo i na zpívanou pohádku
Hračky na
cestách a na některé
opakování
dřívějších pohádek.
šárka
přivádí do divadla své svěřence z
družiny
mládeže, kteří se u nás
zúčastní
zkoušky představení, do hlediště
zasedli
také Junáci, hráli jsme na hradu v
Hartentbergu i
v Lokti.
V roce 2006 s
námi hrají noví
členové, někteří přišli už v
předchozím
roce, ale poněvadž jsou mezi nimi i žáci
zdejší
2.Zš /někteří nám po
ukončení
docházky budou odcházet na učení a na
studia /
Studujeme hru Ponocný a strašidlo,
uskutečníme
výstavu loutek
v našem hledišti a
uspořádáme také
zdařilou besedu pro důchodce. Nové Pohádky
Kuťásek
a Kutilka a Kotě stůně nastudovali Jirka a Marcela.
Opět jsme
vystupovali na Hartenbergu a na Bernardu. V měsíci prosinci
náhle zemřela naše principálka Ludmila
Kučerová. Obětavá, starostlivá padla
jako strom v
lese. 9/42/
šárka dokončuje studium na pedagogické
fakultě v
Ústí a svou závěrečnou
práci "Rok v kroužku
dětského loutkářského divadla" věnuje
nejstarší člence souboru; Ta ji později
ukládá do archivu divadla, protože by bylo
škoda,
aby upadla'v zapomenutí.
V roce 2007 máme
již novou vedoucí -
šárku Maškovou, která s
námi
začínala jako dítě. Studujeme pouze jedinou novou
pohádku - O statečném prasátku, jinak
opakujeme
již nastudované. Hrajeme také v
Citicích, na
Bernardu v červnu i v prosinci a na zahradě
místního donu
dětí s mládeže.
V roce 2008 hrajeme
několikrát v Habartově,
opět v Citicích, na Bernardu dokonce pětkrát a
také na Hartenbergu. Za zmínku stojí
představení pro habartovský
sociální
ústav spolu se sokolovským ústavem
Sokolík.
Publikum bylo nesmírně vděčně, velice dobře se pro ně
hrálo.
Už
užíváme, nové plakáty pro
představení, opět zásluhou Petra
Ondříška.
Na popud zdejších Junáků jsme v
Chodově
sehráli představení O statečném
prasátku,
naše "šišlavka" se i tady velice
líbila. Po
představení se přišla podívat do
zákulisí herečka karlovarského divadla
a když
uviděla souhru vodičů s mluviči, uznale prohlásila
"Zlatá
činohra." Zásluhou místní
paní
šedové jsme pomocí smlouvy o
dílo
získali dva nové maňásky - psa a kočku.
Opravovala
se střecha Mš a také našeho pavilonu,
bylo nutno
zakoupit folie a všechno zakryt pro eventuelní
případ deště. Zásluhou
Markových
máme také občasnou fotodokumentaci.
Náš
soubor se totiž rozrostl, jsou tu noví manželé
Markovi a
přibyl nám i výtvarník Petr
Ondříšek. Je to vynikající
posila, kterou
jsme už potřebovali jako sůl.
Po rozpadnutí
závodního klubu jsme byli několik let
bezprizorní
a teprve v tomto roce byly podniknuty kroky k ustavení
občanského sdružení s názvem
Loutkové
divadélko Kahánek. Petr byl nejprve
přizván jako
poradce, ale vzápětí nato umluven a stal se
naším členem. Pokladní
zůstává Jana
Kassová, vedoucí šárka
Mašková, u místní
spořitelny byl založen
účet.
Soubor se vlastně rozrostl o
dalšího člena.
V Hračkách na cestu poprvé četla Lucinka
Trtílková, ano kdysi to malé miminko,
které
Jana-matka v zákulisí Hornického domu
kojila.
Má krásný přednes, který
bohužel děti
nemívají. Také malá
Marková,
která ještě chodí do
mateřské školy,
do mikrofonu recitovala a zpívala.
Znovu máme dorost. S
chutí jsme nastudovali pohádku Honza, čert a
Kašpárek, kterou bylo třeba
oprášit, ale
zcela nově jsme studovali Začarovanou princeznu s živáčkem
– Luckou. Inka Marková se ukázala jako
kvalitní postrkováno, nedochvilnost byla již
historií, takže práce šla rychle
kupředu.
Hubert-zvukař tak dlouho šťoural, až se mu podařilo zajistit
2
CD se zvuky, hlasy a hudbou. Je vůbec jedním z pokladů
divadla,
kde se objeví nečekaně koberec, lavice, rukodělné
rekvizity, o zvukové technice ani nemluvě.
Spolu s
Arpádem tvoří předskokanskou dvojici,
která
přiváží a odváží
všechno
potřebné pro naše zájezdy.
Spočítat, co
všechno zajistil a vyrobil Helmut, opravu nelze. Sleduje tu
topení, vodu i elektrický proud.
Petr se zasloužil o naše vlastní PF a
kalendář na
rok 2009. Každý podle svých možností
postrkuje
práci kupředu a snad tu bude opět po několika letech
dobrý soubor.
V roce 2009 uplyne 55
let od založení souboru. Za tu dobu se tu
vystřídalo postupně 89 členů, z toho 7 zemřelo, 4 jsou v
Německu. Měli jsme také 21 velice aktivních
spolupracovníků, 10 zemřelo. Nastudovali jsme celkem 127
pohádek, zčásti převzatých, nebo
upravovaných, popřípadě vlastní
výroby.
Po mnoho let jsme pohádky přepisovali na stroji s kopiemi
pro
všechny čtenáře, teprve v poslední
době nám
práci ulehčil počítač. Kdepak by se
nám snilo o
WWW: kahanek.unas.cz To už je hudba dnešních dnů.
Začátkem roku 2009 do divadla nemůžeme, jsou zde
elektrikáři, kteří pracují na
elektrorozvodech,
nemůžeme tu ani zkoušet. Scházíme se
proto v
družině, kde se rozhodneme o sehrání
Začarované
princezny v místním kulturním
středisku 19.2.
2009. Protože probíhá zápis do
prvních
tříd, dostanou od nás děti při zápisu
pozvánky na představení, které
zajistí Petr
a o distribuci se postarají naši kantoři.
Představení se skutečně podařilo a sál byl zase
jednou
plný k prasknutí.
Sčotková připravila pro WWW
historii divadla o třiceti stranách, také sepsala
seznam
všech 89 členů divadla a seznam všech her kdy
hraných. Zajistila také přeložení
pohádky
Honza, čert a Kašpárek do německého
jazyka, kterou
nastudujeme pro případné
setkání se
zástupci partnerského města Lengenfeld.
„Pánbů
s námi a zlé pryč“ protože
většina z nás umí tak
akorát Guten Tag a
danke.
Miroslava
Sčotková