Naše milá teto!

Vzpomínáš, jak jsme Ti k sedmdesátinám donesli velikánský koš rýže a všech možných výrobků z ní?

Už tenkrát jsi přísně vzkázala, že nic nechceš a že se budeš zlobit, jestli něco přineseme…ale znáš to…“rejže rejžovi“.

Nakonec z toho byly salvy smíchu a moc pěkný večer… Smích…vždycky ses usmívala, i když Ti často do smíchu vůbec nebylo. Hloupá politika, Tvoji kluci, sestra Lidka…bolavé nohy, „výlety“ do sokolovské nemocnice, kde Tě vždycky pořádně zmordovali… I kdyby ses měla doplazit, přišla jsi… Skromná, chápající, přesto důsledná ve svých požadavcích na nás i k sobě.

Do dějin divadélka už dávno vešla Tvá věta: „Bando jedna! Nabádám vás k poslušnosti!“ Víš, jak jsme bojovali se smíchem, když jsi četla ponocenskejch Kačenku? Určitě si věděla, pro tože jsme další týden našli přilepenou cedulku… Co tam bylo napsáno, to už zůstane mezi námi… nutno říci, že nás moc neuklidnila…bandu jednu…

Poslední měsíce bolavá, smutná z nemocničního pokoje… Přesto si nakázala Pucifouskovi, Kašpárkovi, princům a princeznám, vodníkům, čertíkům…i nám, že nejdřív musíme do sesterny. Hezky pozdravit sestřičky, protože mají moc těžkou práci… pak po okolních pokojích – udělat radost ostatním…

Teprve pak sis na klín vzala ty svoje zlatíčka a objala je…

A my teď všichni objímáme Tebe…na velkou dálku… a strašně moc…moc…

Poprvé v životě si nás nepotěšila…víš to? Víš…

Máme na paměti Tvá slova… a věř, že padnou nejspíš na každé zkoušce: „Snažte se! Sčotková se dívá!“

„Snažte se! Teta se dívá!“

Budeme…

Tvojí loutkáři

30.3.2020